Pod dobově zlatinizovaném příjmení Jessenius se skrývá Jan Jesenský z Jeseně, jenž se narodil v roce 1565 v zemanské, původem slovenské, rodině ve Vratislavi (i díky tomu se rozhořela velice „plodná“, nicméně anachronistická, národnostně vlastenecká diskuse, zda Jesenský by v pomyslné občance měl mít národnost Slovák, Čech, Maďar, Němec – tak mluvil, Polák, Rakušan, možná i Ital?)

Medicínu studoval ve Wittenberku, Lipsku a Padově, toužil se stát Rudolfovým lékařem, což se mu i díky ohlasu pitvy snad povedlo. V roce 1608 však vstupuje do služeb jeho bratra Matyáše, o tři roky později cestuje Evropou a roku 1617 se vrací do Prahy, kde je zvolen rektorem univerzity a v jejích službách pomáhal českým stavům.

                                                

Kromě jeho zajímavých životních osudů stojí za pozornost rozbor Jesseniových filosofických děl, odrážejících rozporné myšlenky přelomu období renesance a raného novověku a na nich ukázat jeho osobnost, zakořeněnou v modelech tehdejšího myšlení.

Jesseniovo, méně známé filosofické dílo v celé šíři a rozsahu zkoumá nová práce historika a filosofa Tomáše Nejeschleby (zajímá se např. o studium filosofického myšlení v českých zemích v 16. a 17. století, konkrétně filosofie Jana Jesenského a přírodní filosofie představitelů druhé scholastiky na olomoucké univerzitě v 17. století) s názvem Jan Jessenius v kontextu renesanční filosofie, kterou doplnil reprezentativním výběrem z Jesseniových textů.

Jesenský ve svém díle spíše reprodukuje myšlenky jiných učenců, aniž by je originálně rozvíjel nebo vytvořil vlastní eklektický systém. Během života vstřebával odlišné filosofické texty tak, jak je čas přinášel. Právě tato zdánlivě neutříděná rozmanitost je předností, na níž lze demonstrovat různé filosofické školy pozdní renesance a humanismu. Skrze jeho v celku nekonzistentní, ale velice poučené postřehy nahlížíme ducha doby i míst, kde se lékař pohyboval, poznáváme názory svébytnějších filosofů, jež potkal (nebo spíše znal jejich díla) na studiích (Aristotelés, F. Piccolomini, P. Pomponazzi, M. Luther, P. Melanchthon) nebo později (F. Patrizi, G. Savonarola, T. Brahe, D. Sennert ....)

                                              
Pro formování jeho názorů více než tradiční luteránské prostředí měla vliv padovská studia. Ideová specifika luteránství se v jeho díle objevují okrajově, chybí výraznější konfesijní zabarvení. Filosofii, kterou bere za svou, považuje za křesťanskou a posuzuje ji více z pohledu přírodovědce a filosofa než teologa.

Význam Jesenského v této oblasti spočívá v tom, že propaguje italskou renesanční filosofii, nejen aristotelovského typu, ale i platónsky orientovanou. Pasivně reprodukoval myšlenky významných postav a tím podával aktuální svědectví o době, v níž myšlenky nově kvasily. Popularizoval a rozšiřoval poznatky z přírodovědného bádání, byl stoupencem emancipace filosofie a medicíny od teologie, rozvíjel naturalistické tendence, kladl důraz na anatomické zkoumání lidského těla. To vše přenášel do střední Evropy, kde povznesl wittenberskou univerzitu, o podobné se snažil i v Praze, ovšem čas mu již nebyl nakloněn.


<sub>Tomáš Nejeschleba: Jan Jessenius v kontextu renesanční filosofie
Vydalo nakladatelství VYŠEHRAD v roce 2008

foto: www.ivysehrad.cz, www.obrazky.cz</sub>