Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 11.8.2022, svátek má Zuzana 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13257
Komentářů: 11310


Měření



Co si zaseješ, to sklidíš

27.04.2009   Jindřiška Kodíčková   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Autorka láskyplné knížky Co vařily naše babičky a co jsme my zapomněli (nakladatelství MOTTO), paní Helena Vrábková, odpověděla na několik otázek.

I když knížka přináší spíše klidnou radost vzpomínek, mám pocit, že takové knihy se rodí více v období méně šťastném.
Abych pravdu řekla, žádná z mých knížek se nerodila ve šťastném období. Ta první, Co věděly naše babičky, jejíž volné pokračování je současná knížka, vznikala v poměrně složitém a dramatickém období, kdy jsem byla bez práce, bez peněz, bez manžela a nějak bylo třeba přežít, aby se člověk z toho všeho balastu kolem úplně nezbláznil. Mám to velké štěstí, že právě těžké chvíle nebo alespoń složitá období ve mně vyburcují vždycky chuť psát, vykutat odněkud ty nejmilejší perličky na dně a že vlastně psaní je taková moje nejlepší terapie na všechny bolesti. Někdo pije, někdo víc kouří, jiný chodí k psychiatrovi, já píšu. A zaplať pánbůh za to.
 
                                      

Co vám dalo podnět k psaní?
Podnět mi dalo poměrně bolestné stěhování z krásného prostředí na vesnici zpět do města- nevyhnutelnost osudu. Při něm jsem našla zápisky mé babičky, které měla moje maminka schované mezi svatými obrázky. A nejednou to tam bylo – nápad na vzpomínkové vyprávění o působení mé babičky v rodině hudebního skladatele Oskara Nedbala v Bratislavě. Nakonec ony recepty a zápisky, nahrazující ilustrace, jsou skutečné a autentické a psala je moje babička nebo dědeček

Vyprávěla jste si (cíleně, za účelem získání informací) s babičkou?
Knížka vznikla spontánně, je směsicí vzpomínek, nic umělého. Prostě jsem sedla a psala a myšlenky se vinuly a nabalovaly, vzpomínky košatěly. Vždycky jsem uměla hodně dobře naslouchat. I z dětství si hodně pamatuji, nejenom události, ale i třeba celé věty a obrazy. Jako by šel před člověkem film. Tuhle knížku mám ze všech nejraději, ale kdo ví, co přijde dál...

Máte, kromě hodin, nějaké další artefakty, jež připomínají vaše předky?
To víte, že ano! Mám je vyjmenovat? Obraz Panny Marie, jež si prarodiče koupili kdysi na Sv. Hoře u Příbrami, asi pět andělíčků ze staročeských poutí, starodávný koš na prádlo, v němž babička nosívala prádlo na mandl, etažér na knihy, vyrobený bůhví kdy, ale darovaný tatínkovi mého dědečka za dobré služby u vrchnosti na zámku Střela u Strakonic. Dále sadu v knížce zmíněných nedbalovských talířků, skleněné těžítko s kopretinou (první dědečkův dárek babičce), stříbrné příbory, pomalu renesanční paličku na maso, forma na bábovky, která jich upekla stovky.... já jsem takový staromilec, miluji dívat se kolem sebe a vidět tu ohromnou pozitivní energii, která je v památečních věcech zakletá. I ten kafemlejnek ještě umí mlít, ale moc ho netýrám, aby se neunavil, je to dědoušek. Dnes je móda žít ve skle, chromu. To já bych nedokázala. Kdo ke mně přijde, nijak nepospíchá. Hodiny nám pomalu odbíjí, čas se trošku zpomalí...co víc si přát?

Knížku doplňují i ukázky receptů. Je ještě něco, co můžete nabídnout čtenářům?
Recepty jenom dokreslují příběhy. Není to kuchařka, nedovolila bych si lézt věhlasným kuchařům do řemesla. Co bych ještě nabídla? Snad jedno staré moudro: hlad je nejlepší kuchař. Jak jsem nedávno četla „dnes je módou dělat kančí na dančím, předhánět se v nápadech..“ Je to pravda, gurmánské zážitky všude kolem. Jezte raději střídmě, neničte si chutě jídly, která do našich končin ani nepatří a zkuste třeba bramboru pečenou v popelu s čerstvým máslem a mlékem. V jednoduchosti je krása. A platí to i o jídle.

Když se řekne babička, co první se vám vybaví?
Její rulička. Tedy dlouhé vlasy, které si denně dávala do takové ruličky na krku. Měla takový dvojitý ohebný drátek, do toho dala vlasy, trošku zakroutila a točila a točila, dokud nebyly až u krku. Drátek pak zahnula na každíé straně dospodu a bylo to. A taky vidím její kuchyni a vál, kde loupala brambory a přitom mi vyprávěla, jaké to bylo, když byla malá. Babička, to je láska. Klid a jistota, že vše je, jak má být. Když zemřela, jistota zůstala v mamince. Pak odešla i ona, napsala jsem Keltský horoskop. Bylo mi zoufale smutno, maminka zemřela předčasně a nečekaně, na následky úrazu. Teď si babiččina slova opakuji sama sobě a posílám je zase dál, synovi.

A s dědečkem, máte také spojenou nějakou historku?
Jestli se o někom řekne, že to byl hodný chlap, tak to se určitě mluví o mém dědečkovi. Historku? Nikdy by mě nenařezal, ale jednou jakoby musel, protože jsem ho zlobila. Můj přísný otec mě chtěl vylupat, tak řekl, že si to musí se mnou vyřídit sám. Pamatujete na krásný film "Nebe a dudy"? Tuším, že je tam scéna s Jindřichem Plachtou, jak řeže kluky přes vypolštářovaný zadeček. Dědeček si na to vzpomněl a tak plácal do mého vycpaného polštářem a já křičela "auuuu"! A pak mi chuděra zlatá jen pohrozil prstem a řekl: „ Běž a nikomu ani muk.“

Myslíte, že je třeba psát takové jímavé knihy?
Knížky, které píšu, nemají a zřejmě nebudou mít ambice na cenu Magnezia Litera. Ale mají svou cenu za laskavost, kterou - aspoň doufám - přináší a pocit pohody, který – snad- po jejich přečtení v čtenáři zůstává. Knížek, jež pohladí nebylo, není a nebude nikdy dost. A já si myslím, že člověk potřebuje zastavení se v čase, poohlédnutí, možná i uvědomění si opravdových hodnot života, obnovení schopnosti mít radost i z obyčejných věcí a maličkostí.


Mohou si naše děti a vnoučata v dnešní době uchovat stejně silné vzpomínky nebo hroby našich předků v druhé generaci již osiří?
Ano, mohou. Pokud jim to rodiče a prarodiče umožní. Je třeba dětem vyprávět, být jim kamarádem, umět jim naslouchat a mít radost ze společně prožitých chvil. Rodiče jsou dnes velmi vytížení, bohužel i prarodiče. Ale přesto si myslím, že mnohem cennější jsou chviličky společně strávené kolem stolu, než hodiny prožité u všech možných technických vymožeností. Jsem životní optimista, myslím, že i dnešní děti dokáží svým babičkám dát kytičku na hrob. Ale má to jeden háček. Musí si to zkrátka babičky zasloužit. A já věřím, že pak na ně vnoučata a pravnoučata nikdy nezapomenou.

Na závěr mi nezbývá, než vám poděkovat nejen za milou knížku, ale hlavně za to, že jste mě na chvíli vrátila do mého bezstarostného dětství, prožitého pod ochrannou rukou babičky a dědy. Vzpomněla jsem si na mechové bramboráky z lívanečníku, bramborové placky z plotny, ještě dříve, než jsem si přečetla vaše recepty. A lepenici, tu máme často, akorát kysané zelí přidávám čerstvé. Taky moc dobré! Babičce je dnes 94 let, již nám nevaří, ale její prosté chutě zůstanou nedostižné. Jsou spojeny jen s ní.

Zdroj fotografie a obálky www.motto.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0371 s