Pro pana Herbolzheimera, jazzovou legendu z Rumunska žijící v Německu, to musí být hezká práce. Podotknu, že do mezinárodního hudebního povědomí vešel již v roce 1960 a od té doby míří pořád vzhůru. Jen na první pohled ta dnešní profilace vypadá sysifovsky. Každý rok sestavovat kapelu znova, neustále vybírat vhodné typy pro vskutku mezinárodní ansábl, z možných hudebních kompozic sáhnout po té pravé. Jenže jazzoví hudebníci jsou zvyklí na zásadní posuny ve své prezentaci. A pak pravidlo „number one“. Do kapely přicházejí již hotoví muzikanti, reagující promtně na hudební filozofii kolegy. Pan kapelník si to užívá.

Píšeme rok 2009 a festival Jazz bez hranic, jehož hlavní termín přijde na podzim, právě odstartoval. A do výstřelu vpadl sympaticky a hlavně až symbolicky. Dokládajíc, že hudba opravdu nezná hranice. Stylově mladické aranže, schopnost rezolutně uchopit nejsložitější bigbandovou hudební literaturu, samozřejmost s jakou jednotliví hudebníci ze svých sekcí přistupují ke svým sólům, to vše lze přiložit na misku pozitiv. Není malá ani mělká.

Vždy cítím málem nadšení, když na netradičních postech v kapele uzřím ženu. Tentokrát jsem měl příležitost dvojnásobnou. Rytmika je zde zcela v rukou něžnějšího pohlaví. Brandi Disterheft, devětadvacet let, subtilní Kanaďanka, sjíždí elegantně kontrabas a díky aranžím jej často mění za baskytaru. Aby toho nebylo málo, stabilní duo zpěvaček rozšíří klidně na trio. Pro zajímavost, v loňském roce získala „Canadian Grammy“ za své poslední hudební album. Uznání sklidila i od Oscara Petersona. Velmi zajímavým se mi zdá její zdvih pravé ruky nad strunami. Charakteristické. Jako kdyby hrála harfu. V pomalejších pasážích se mazlí s každým tónem. Sedmadvacetiletá Finka Hanne Pulli ovládá bicí. Narodila se hudebním učitelům a bubny začala strkat velmi brzy. V šestnácti nastoupila k jejich studiu na Sibelius Junior Academy of Jazz Music. Naposled si přidala ještě konzervatoř na Helsinki Polytechnic a její hra je už nyní nezaměnitelná. Jemná, přesná, navozující napětí. Její sóla přivedly výkřiky z publika. Z muzikantské rodiny je i jediný Čech v kapele, Jan Jirucha. Vede zde pozounovou pětičlennou sekci a zpívá.Má za sebou konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze a jeho sóla patřily k vítaným explozím večera. Ze všech instrumentalistů sklidil největší aplaus a chce se mi věřit, že to nestálo pouze na etnickém souznění. Dočkal se uznání svého profesora na konzervatoři, jímž nebyl nikdo jiný než Svatopluk Košvanec. A těžko u nás mezi trombonisty hledat větší kapacitu. Určitě chci zmínit obě zpěvačky ansáblu. Maaike den Dunnen, Nizozemsko a Marina Satti, Řecko. To nejsou dvě sólistky a kapela. To je vokální součást orchestru a za jejich stoprocentní ukázněnost jim patří můj dík. Zejména v závěru koncertu „těžce“ úřadoval kytarista Max Frankl z Německa. Jeho ve fortissimu nasázené riffy a shozené přes forbínu do publika...pěkné. Pěkný i nedělní večer.

                       
                                            <sub>Brandi Disterhef
                                                     
                                                                                                       Hanne Pulli

                                       
                                                                   Max Frankl</sub>

_{Neděle 26.4.2009, DJKT v Plzni, letošní úvodní koncert festivalu Jazz bez hranic.
zdroj fotografií www.brandidisterheft.com; www.hannepulli.com; www. maxfrankl.de; www.swinging-europe.dk}