Začaly se rýsovat kontury jeho uměleckého „ustrojení“. Fotografoval jako všichni dvouokými zrcadlovkami a zvětšoval čtvercové formáty, byl jedním z prvních obdivovatelů šedesátých let (brzy však i sedmdesátých, třicátých…), ale mnohé jeho snímky mi připadaly mimořádně opravdové, a také méně oslnivé, stylové a módní.
Skupina fakticky již několik let neexistuje, což je škoda hlavně pro její obecenstvo, které uměla naladita královsky pobavit (dodatečné díky). Kde bloudí celá ta opuštěná sekta vyznavačů Paralaxy?

Nevím, jak vznikala v České Paralaxe společná orientace. Podle mé paměti skupina nakonec hodně těžila z tematizace banality a kýče. Někdo si dokázal s „nízkým uměním“ pohrávat, někdo občas sklouzl na úroveň, nad níž se chtěl vznášet, ale našly se i fotografie nacházející opravdový smysl prostých motivů a obyčejnosti. Ty poslední často vycházely ze Slámova aparátu. Dnes se skupina, která Slámovi možná pomohla, aby se našel, změnila v jakési pozadí recepce jeho fotografií. Není to však jediný kontext, který je v jeho případě relevantní.

Je tu například tradice banality. Nejpozději od dob biedermeieru funguje právě všednost, zdánlivá bezvýznamnost, jako hlavní tepna sytící u nás uměleckou fantazii. Sláma se ovšem snaží, aby měl fantazie co nejmíň. Podle mého nechce nic jiného, než zachytit v životě to živé: sváteční okamžiky, prozření, okouzlení, krásu, štěstí, lítost. V tom, a v důrazu na osobní téma, má blízko k Bořkovi Sousedíkovi nebo Milanu Pitlachovi, kteří jsou o generaci starší.

Život bývá banální. Není možné, aby byl každý život úplně jiný, takže je z vnějšího pohledu všední. Jsou fotografové, kteří v tomto bodě poznání, jímž prochází každý člověk, nasazují fantazii (která bývá ještě nudnější). Sláma však fotografuje jen svůj život a to, co v životě poznal a chápe. Snaží se, aby si nepřivlastnil nic cizího. Asi docela staromódně věří v autenticitu, v tom by mohl být odchovancem rodičovské existencialistické generace. Jenže tehdejší životní pocit už není jeho. Díky své tvrdošíjnosti naštěstí dokázal zobrazit ten svůj. Někdy jsou jeho postřehy vizuálně atraktivní, takže téměř zastírají smysl jeho díla. Ale svést se Sláma nenechá, není výrobcem vizuálně oslnivých záběrů o ničem. Většinou se divák musí k jádru jeho snímků prodrat, protože jsou o světě, a ne jen o svém tvůrci.

Začneme-li Slámovo dílo vnímat v souvislostech, vynikne etos, který je s ním spojen. Sláma je vážný umělec, zdá se, že svůj život propojuje s dílem. Brání se každé povrchnosti a okamžiky, které fotografuje, mají často nádech posvátnosti. To všechno se podílí na hodnotě jeho záběrů díky propojení s darem a zkušeností fotografického vidění (samotné osobní nasazení nezaručuje nic). Ve srovnání s předchozí generací se mu podařilo být soukromější a díky tomu nachází jiné „perličky na dně“ každodenního žití.

V kontextu současného umění si Vojta Sláma svou soustředěností vymezil vlastní místo. Osobní svět naprosto převažoval také u Jana Svobody, jemuž ovšem sloužil hlavně jako materiál výtvarných vizí. Jan Svoboda, Miroslav Machotka a možná ještě někdo další snad naznačil Slámovi některé z možností, jak zobrazovat statický svět přírody a civilizace. Příkře se od Slámy odlišuje poslední vlna fotografů zobrazujících každodennost s konceptuálním odstupem (jmenujme za všechny Markétu Othovou) a zaměřených pouze ke kontextu současného výtvarného umění. S tzv. subjektivním dokumentem sdílí Sláma kus fotografické tradice, ale vyděluje se tím, že subjektivita, např. pouhé ozvláštňující vidění, pro něho není důvodem publikovat snímek. To je skutečná, byť neviditelná hranice, jíž Sláma získává občanství mezi vážnými umělci. Fotografie je vnější pohled, nikoli vnitřní pohled. Sláma však zůstává umělcem, který za „technické obrazy“ ze svého přístroje poskytuje osobní záruku.

A N T O N Í N D U F E K



F O T O G R A F U J E   D V O J Í   S V Ě T

Když mluvíte s Vojtěchem Slámou o fotografii a fotografování, pochopíte, že být fotografem je životní styl a mluvit o fotografiích k tomu stylu patří stejně nezbytně jako fotografie dělat. S trochou nadsázky se dá říct, že jako proces, ve stadiu vzniku nebo v diskusi, je fotografie zajímavější než fotografie hotová, fotografie–předmět. Zřejmě proto, že v tu chvíli „existuje“ jaksi nezávazně, v mnoha variantách. A setkání s autorem nad jeho fotografiemi? Rozlomí vesmír možných významů a představ na dvě části. Obraz má najednou subjektivní a objektivní verzi. Leccos se vysvětluje a to, co vířilo v podobě mnoha útržků a náznaků, se definitivně spojí. Je to nebezpečná a zároveň krásná chvíle. Fotografie v ní buď umírá, nebo dostává nový netušený rozměr.

Kdo fotografuje nebo někdy fotografoval, zná ten pocit, kdy po zhlédnutí cizích obrázků má chuť vzít aparát do ruky a taky se pokusit… Vojtěch Sláma někdy hovořívá o fyzické potřebě udělat snímek, třeba i předem ztracený, jen aby cítil pracovat mechaniku přístroje. Fotografování je závislostí svého druhu. Nakonec je to pochopitelné, aparát vymaňuje z reality (v horším případě je hrází proti ní), mít ho při sobě znamená postavit se stranou, být pozorovatelem. S hledáčkem u oka nebo s pohledem upřeným na matnici už nejsme „tady“, průhledem opouštíme pozici a přecházíme do stavu naprosto zvláštní přítomnosti: mimo a zároveň tím nejintenzivnějším způsobem „in“. Jsou to fotografovy momenty absolutního vytržení, v nichž se vše zastaví a je jen on a motiv. Možná je to právě tento zvláštní pocit, který mnohé fascinuje a poutá.

Vojtěch Sláma používá fotoaparát jako nástroj kontemplace a osobního porozumění, dovoluje mu nahlédnout podstatu, soustředit se na to, co určuje bezprostředně jeho svět. Pohybuje se nejraději v intimním okruhu, kde mají všichni — lidé, zvířata, ale i věci — svůj individuální osud, často přímo spojený s jeho osobou. Sláma je už nesnímkuje, aby rozšířil portfolio, spíše opakovaně rozpoznává, co v jeho životě znamenají. Rok co rok se tak v ručně vyráběných krabičkách schází mozaika snímků, kterými se dá občas zalistovat jako deníkem. Vidí-li jedna z definic v umění způsob ověřování vlastní existence,platí myslím taková formulace pro aktivitu daného druhu dvojnásob. Obraz je zrcadlem plným proměnlivých významů a autor spojnicí minulosti s přítomností. Vracet se a nahlížet znamená dostávat stále nové odpovědi. Za tu dobu, co nás fotografický obraz provází, se (snad) podařilo vysvětlit, čím je a čím není, tahle prvotní magie však přesto stále funguje. Sláma je tedy spíše uctivým pozorovatelem se smyslem pro výjimečnost okamžiku než ambiciózním fotografem toužícím zpracovat „své téma“ a zanechat za sebou „dílo“. Kritéria a kontext oboru zůstávají na pozadí, vůdčí je vždy intuice.

Ptáme-li se, kde hledat zdroje Slámovy tvorby, odpověď je jednoznačná: rodina a skupina Česká Paralaxa, obojí svou nezastupitelnou měrou. Paralaxa jako dítě středoškolských studií byla liberálním přístupem (s jediným pravidlem — využívání plného formátu 6 * 6 cm) a mladistvou opravdovostí prostředím, v němž se vše dalo vidět tak, jako už nikdy potom. Její lidé měli (a stále mají) dar ztotožnit fotografování se životem, s výlety, recesistickými akcemi, fandovstvím pro staré věci kvalitního designu (například automobily Tatra) i s příjemnostmi náležejícími jen určitému věku. Několikaletá těsná koexistence rozvinula individuální nadání a byla zásadní lidskou i uměleckou zkušeností do budoucna.

Cesty fotografů se rozešly, zůstalo však přátelství a pravidelná středeční setkávání v brněnské kavárně Steiner. Tady u jednoho stolu sedávají v nejrůznějších formacích nejen bývalí členové Paralaxy, ale i jejich přátelé, fotografové i nefotografové.
Vojtěch Sláma se věnuje obyčejným věcem. Je pro něj důležité ukazovat svět jako zážitek, který může přijít nečekaně i skrze ty nejobyčejnější věci a situace. Kontrastuje s teorií, která by na místě, kde je třeba se jen dívat a mlčet, hovořila nejspíše o roli banálního námětu, o retropřístupech, vlivech předchůdců a mnohém dalším. Zbavíme-li se však obsese neustále reflektovat obor, uvidíme v autorovi člověka, který je nezakrytě okouzlován světem okolo sebe a to možná docela stačí.

J I Ř Í P Á T E K



Já a fotografie?
Fotografie namísto psaní
Němý souputník
Plech potažený kůží
lístek pro cestu
k nesmrtelnosti
Fokální epilepsie
žena,
dítě,
milenka v stříbrném
Emulze v srdci
Vývojka namísto krve
Veliké štěstía
za něj daň
a čas
který neléčí

Vojtěch V. Sláma



Vojtěch V. Sláma - Vlčí med+Leica Gallery Prague
&Skolská 28,  Praha 1, www.lgp.cz
22.5. – 6.9.2009

_{Zdroj: Leica Gallery}