Kolik máš ve svém repertoáru v současnosti písní a jakým způsobem tvoříš? Napíšeš prvně text a pak hudbu, nebo naopak? Co je pro tebe z těch dvou částí složitější?

Mám přibližně 12 písniček, které považuju za použitelné. Tato sestava se pomalu obměňuje: občas něco napíšu a občas se mi něco přestane líbit. Složitější je určitě napsat text. Jelikož nejsem profesionální textařka, píšu jen, když na to mám náladu. Jestli vznikne dříve hudba nebo text závisí na náhodě, není pro to žádné pravidlo.


Máš řadu jiných hudebních aktivit. Jak často vystupuješ coby sólo písničkářka a jak se těšíš na svou čtvrteční premiéru v Blue Velvet Café?

Jako písničkářka vystupuju zřídka, tak jednou za 2 měsíce, protože se vlastně necítím být písničkářkou, takže nevyvíjím žádnou aktivitu někde hrát. Častěji mě můžete vidět jako flétnistku a zpěvačku skupiny Bandshees zaměřené na irskou hudbu. Občas také vystupujeme s komorním sborem Gontrassek zaměřeným na interpretaci středověké polyfonie a gregoriánského chorálu, kde zpívám soprán.
Každé vystoupení s kytarou a svými písničkami je pro mě zdrojem pochybností, jestli mám co divákům říct anebo jen zabíjím jejich čas.


Přihlásila jsi se už někdy do nějaké folkové soutěže? Láká tě něco podobného vůbec? V dnešní době už soutěží i čtrnáctileté „děti“, myslíš, že je to dobrá cesta, jak se otrkat už na začátku a pak suverénně vplout do světa „šoubyznysu“? I když asi u folku o šoubyznys ani tak nejde.

Přihlásila jsem se před pár lety do Zahrady písničkářů, kde jsem nebyla vybraná do finále. Jako otrkání před obecenstvem a setkání se se stejně zaměřenými lidmi mohou být různé festivaly a přehlídky dobré, určování konkrétního pořadí je problematická záležitost, kterou bych spíš nechala na divácích, určitě ne na jednom člověku. Jinak folkovou scénu už příliš nesleduju, ale z občasných návštěv koncertů mi přišlo, že i tam se objevuje blikání barevnými reflektory a zvučení až nepříjemně hlasité, takže ani tato scéna není asi šoubyznysem zcela nedotčená.


Jsi na pohled velmi křehká žena, přitom slézáš hory, studuješ „matematické“ vědy, což jsou tedy oblasti spíše tzv. „mužské“, naopak jako kontrast věnuješ se muzice a dokonce ilustraci. Musí být asi dost obtížné všechno dohromady stihnout. Nemáš proto někdy chuť se na všechno vykašlat a odjet někam hodně daleko od civilizace?

Třeba si jednoho krásného dne, až mě to přestane bavit, pořídím roubenku v horách a přestěhuju se tam, ale bez internetu bych se asi stejně neobešla, protože to nevypadá, že bych našetřila pár miliónů a mohla přestat pracovat.


Co tě konkrétně přivedlo k tvým koníčkům? Asi těžko se člověk ráno probudí a řekne si – ode dneška hraju.

Když jsem byla v mateřské školce, přišla tam jednou nějaká komise z lidové školy umění. Každé dítě zazpívalo písničku a podle toho dostalo či nedostalo pozvánku na přijímazí zkoušky do lidušky. Tak jsem přisla domů s pozvánkou a oznámila rodičům, že tam budu chodit a tak se taky stalo. Za to, že hraju na flétnu a ne třeba na klavír, může nedůvěra rodičů v mojí vytrvalost – zobcová flétna byla nejlevnější nástroj a ta příčná bylo už jen přirozené pokračování. A s matematikou – tedy dnes už jen programováním – to je podobné. Prostě jsem po gymnáziu nevěděla, co bych chtěla dělat. Když už to gymnázium bylo matematické a polovina spolužáků šla na matfyz, přihlásila jsem se tam taky. A to mě učitel informatiky ve třeťáku místo hodin posílal jako notorického antitalenta na počítače místo výuky po nákupech!


Můžu na tebe snad prozradit, že jsi se před lety zúčastnila Miss internet. Což byla soutěž, která nebyla orientovaná jen na půvab, ale také na schopnosti soutěžících vytvořit si webovou stránku a vůbec se na internetu umět pohybovat. Ovšem řekla bych, že se tato krásná myšlenka zvrhla v to, že místo sympatických a šikovných Češek se začaly mezi soutěžícími objevovat dívky typu „modelka“, přičemž zřejmě u mnohých by se dalo pochybovat o schopnosti vytvořit si stránku pomocí svých „ sexy drápků“. Určitě to musela být ale zajímavá zkušenost a proto můžeš nám prozradit něco, co tě třeba v jejím průběhu příjemně a nepříjemně překvapilo? Co si o smyslu této soutěže myslíš s odstupem času?

Hlavní motivací, proč jsem se přihlásila, bylo, abych se konečně donutila udělat si webové stránky - http://www.rut.cz, což se mi podařilo. Toho roku to byl poslední úpadkový ročník oné soutěže, kdy pořadatel nezískal dost sponzorů a i finále bylo pouze virtuální na základě stránek soutěžících. Tím ta soutěž úplně ztratila smysl, který měla mít.


Vystupuješ občas na různých literárních akcích. Samozřejmě jsi postavená do situace, že se tě nikdo neptá, zda se ti líbí produkce účinkujících autorů. Nicméně mě zajímá, kde se podle tebe nachází slabá místa současných mladých autorů a proč se podle tebe hůř prosazují? Jaký žánr tě v literatuře oslovuje nejvíc?

Na pultech knihkupectví se nachází nepřeberné množství knih. Pro čtenáře je těžké se v nich orientovat a proto sahá po osvědčených autorech nebo knihách, které mu někdo doporučil, ať už známý nebo časopis v pozitivní recenzí. Není problém si knihu vydat sám, ale je pak netriviální ji dostat ke čtenářům. Ve fantasy žánru si myslím, že to mají mladí autoři o něco jednodušší než jinde, např. už několik let vychází sborník povídek Drakobijci, který obsahuje vítězné povídky ze soutěže O Železnou rukavici lorda Trollslayera.

Co se týká žánru, jak se už dá vytušit, jako oddechovou literaturu čtu fantazy a sci-fi – ačkoli tyto žánry bývají považovány za brakové, najdou se tu i zajímaví autoři. Jinak sáhnu po ledasjaké knize nezávisle na žánru, jediné, o čem se dá s jistotou říct, že nečtu, je červená knihovna.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se ti ve čtvrtek vystoupení vydaří.

Ukázka písně Ptáci z obrazu (ve formátu mp3)