Narodil se 3. února 1932 v Táboře. Po gymnáziu v letech 1951-54 studoval Pf Univerzity Karlovy u prof. Cyrila Boudy, Martina Salcmana (hlavní vliv) a Karla Lidického. Sám se stal pedagogem, ale od jedenapadesáti let (1983) se na volné noze věnuje výtvarnému umění. Práce představil zhruba na 40 samostatných výstavách v zahraničí i doma, poprvé už roku 1960 v Domažlicích. Od roku 1980 se také zúčastnil všech skupinových výstav Svazu českých výtvarných umělců a od roku 1989 i mnoha výstav Unie výtvarných umělců. Pobyl na mezinárodních plenérech, zabýval se výzdobou interiérů a dnes dál pilně maluje v Blatné.

Jak vnímáte dnes svou práci?
Zjednodušeně řečeno mi teď hlavně jde o tvar a barvu. Obsah, to už je vlastně literatura.

Před pár lety jste tvořil jakási plátna pro město Blatná, kde bydlíte, a konkrétně vám šlo o zachycení tamního panoramatu. To ovšem tedy bylo spíš obsahové, ne?
Ano, udělal jsem před třemi lety i tři obrazy pro Blatnou, ale takových a podobných zakázek už jsem nadělal spoustu.

Nejsou to jistě horší obrazy!
Ne, ale je to možná takový naučený, abych tak řekl. Méně abstrakce. To ovšem dělali všichni.

Tvoříte spíš po ránu nebo v noci, dejme tomu?
Ne, večer ne. Já jsem v deset, v jedenáct už takříkajíc mrtvý.

I na Silvestra?
Občas to překonám, ale jen díky tomu, že zajdu do ateliéru malovat, což je ostatně už můj silvestrovský zvyk. To jediné mě probere, takže i vydržím a mohu se vrátit a o půlnoci si normálně připít s ženou.

Máte fajn ateliér?
Ano, lepší než ten předešlý. Je to tam čistší, víc světla, ale, pravda, když přijdou tři lidi, už vznikne tlačenice. Jsou to totiž jenom dvě místnůstky. Ale co, se štaflema se tam vejdu. Dělám si tam rámečky, maluju... a vejde se tam i kuchyňská minilinka. Líbí se mi tam, navíc... U minulého aťasu jsem měl hrozně otravnou sousedku a není lepší pocit, než když se člověk nemusí nikomu klanět a říkat rukulíbám.

Ale nový ateliér je zase u trati, že jo?!
Hm, to ani nevnímám, Vlaky jsem měl vždycky rád.

Což mi připomnělo vísku Vrčeň, faktickou součást Nepomuka, kde funguje obrovská dětská železnice.
Ano, a jejímu tvůrci Navrátilovi jsem před pár lety do štítu domu vmaloval velikou lokomotivu!

Znáte ho dobře?
Jak ho znám, je veliký puntičkář, ale úžasný a sehnal třeba i originál semafor. Ten má ve dvoře a já si nejdřív říkal: Kruci! Vesnická chalupa - a tohle? Ale on je tam nádhernej, ten semafor. Ta jeho železnice má sto dvacet malých budov, pětačtyřicet mašinek a 135 vagónů. Každý vagón přitom představuje sto padesát hodin práce! Každá lokomotova tři sta hodin práce! A k tomu obálky, razítka, přednostenský pult i s křeslem, všechno zkrátka jak má být.

Vznikl o tom i televizní film!
Jo. Do pořadu Toulavá kamera. Chodilo tam ale už předtím hodně lidí, hlavně teď v létě. Navrátil je jinak zedník, ale se svým nevlastním synem tam tu železnici zkrátka pouští. No, ale není to jen pro děti. Jsou to vše velice věrné rekonstrukce a vše v provozu a dokonce i za tmy se dělávají večerní jízdy. Za umělého osvětlení - a vše to najdete jenom dvacet minut chůze od Nepomuka a – mimochodem – kousíček od domu zpěvačky Evy Urbanové.

Vraťme se však k vám a malířství. Co řeknete na mladé kolegy, kteří výtvarně unikají do zcela jiných sfér? Namátkou mě zrovna napadá mladý plzeňský kreslíř Vhrsti.
Znám jeho strip z novin a ilustrace k Čekanové a Zajíčkovým knihám pohádek a pověstí a líbí se mi obojí.

Ale už opravdu k vám. Nemalujete jistě jen v ateliéru, což?
Ale ne. Maluju třeba v Kalábrii, tedy... Když jsem tam byl. Tam... Tam jsem šel vždycky kreslit a nabral si plnej chlebník fíků.
 
Vím, že vedle malování také poměrně dost čtete.
Snažím se. Četl jsem třeba tu poslední knížku Věry Noskové, tedy nedaleké, strakonické autorky, a ta mne tedy zaujala, ale zrovna tak paměti generála Eisenhowera nebo Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka. Už dávno před oficiálním vydáním jsem třeba četl i Nesnesitelnou lehkost bytí, dobrá kniha, ale film je hrozný a nepovedený.

A co módní knihy jako &Sifra mistra Leonarda, například?
Neponižujme se, to je můj názor. Jak je to masová četba, tak to nečtu. I kdyby to bylo kdovíjaký.

Zdáte se vyrovnaný. Vytočí vás občas vůbec něco?
Onehdy mi jeden známý výtvarník poslal pozdrav &Stastné a veselé Vánoce, ale nic víc, tak jsem mu novoročenku neposlal a jenom odepsal, že když on ji má takovou seriózní, že si ani netroufám mu poslat svou, protože výtvarník má něco vymyslet, ne? A žádné šosáctví.
 
Stýkáte se kromě malířů třeba i se spisovateli?
V Blatné znám Luboše Vinše, jinak učitele angličtiny, a ten píše verše a úvahy.

Chci se ještě zeptat, zda sportujete?
No, jak se to vezme. Třeba kolo je vedle penicilínu nejgeniálnější vynález lidstva. Jezdím na něm. Dost. I když, dneska je to o život.

Vraťme se tedy opět k vaším obrazům!
Říkám jedno. I báseň - i obraz mají být oproštěny ode všeho, a to maximálně. Na dřeň. Nemá tam být přesmoc motivů. Pro mne proto leží evangelium v knize o skladateli Foltýnovi od Čapka, a to v místě, kde Foltýna poučuje korepetitor Trojan.

Nevrátil byste se, prosím, teď na závěr o půlstoletí?
Proč ne? Ale to by bylo příhod! Tak třeba Antonín Zápotocký mi řekl nazdar roku 1950 v Soběslavi. Ohromná akce! Původně se u Soběslavi rozkládaly veliké bažiny, ale velkoryse je zavezli a udělali výstaviště. Každý okres postavil pavilon a konaly se veletrhy. Jako mladí jsme tam hlídali a jednou ohlásili presidenta. Víte, vždycky je mezi lidem naděje, že král je dobrej a jenom neví o věcech, co se dole dějou, což tedy určitě platilo u Zápotockého, nevím jak dnes u Klause. Tenkrát, to ráno bylo výstaviště vyprázdněný a nebyla tam noha. &Sli jsem k pavilonu, já a jeden esenbák, a ten mi měl dát politický školení, ale najednou se dostavili nějací chlapíci, z pavilonu nás vyhnali. Esenbák mě ovšem školil dál před ním, i třeba o tom, jak se za feudalismu měli pracující zle. Najednou zmlkl a svěřil se mi, že je mu špatně. Sežral prý třešně a pil kyselý mlíko, musí na záchod, a tak tam letěl. Vrátil se, ale před Zápotockým to na něj přišlo znovu, nebo se snad bál? To už mi nikdo nepoví. Ale už se to blížilo a já tam najednou zůstal sám a měl strach, ale Zápotocký vylezl z auta a povídá: „Nazdar, chlapci.“ A jen tak prošel. A ten policajt, už u mne zase stál, povídá: „Já mám Zápotockého hrozně rád. On to vždycky řekne: NAZDAR, CHLAPČE.“

Hm, Hezká historka. Ujde.
Ale taky jsem dělal pořadatele na pohřbu toho předchozího presidenta Klementa Gottwalda. To jsme dostali za úkol z fakulty. V Praze. Měl jsem tenkrát službu na známém místě, kde je dnes ten metronom nad Prahou a všechno viděl.

A jak to bylo, když vám psal z Ruska sám Ilja Erenburg?
Zase náhoda! Jsou-li. S kamarády z gymplu jsme potřebovali papír do sběru, tak jsme přišli na geniální nápad, že ho určitě mají na sekretariátech, a šli na Svaz československo-sovětského přátelství a jednomu chlapíkovi jsme tam o ten papír řekli. „Chlapci,“ povídá. „Mám, ale nedávno navštívil Tábor Erenburg a napsal o městě krásnej článek. Co kdybyste mu taky napsali a poděkovali. A já dám papír do sběru.“ Tak jsme napsali, rusky. On to poslal a my mysleli, že je to jen sranda, jenže Erenburg nám opravdu odepsal.

Byl slušně vychovaný? Máte stále jeho dopis?
Nemám. Oni nám ho jen ukázali, ale nedali. Zato druhý den hned stálo v novinách: Ilja Erenburg píše táborským studentům! A pod tím naše jména.

Nojo, doba, no.Děkuji, Jindřichu, za rozhovor!