Nejpravdivější z klubka příběhů s Ianou je ten o pohádkovém putování podle Vydry. Stalo se to před mnoha lety a ve vzpomínkách se tedy vracím do časů, kdy jsme ještě byli mladí a žili víc láskou. I tak mi to ale trvalo, než se Iana nechala přemluvit a než svolila. "Půjdem proti proudu?" ptala se. "Ne, po proudu. Tam na konci jsem ještě nikdy nebyl."

Přezuli jsme se. Už na soutoku Roklanského a Modravského potoka, kde Vydra vzniká, a šli. Zahrada světa voněla. Stébla se pod námi ohýbala a kamenná moře se táhla vzhůru nad řeku. I její hukot šlapal s námi. Řítí se v kaskádách a vždy, když najde tůň, hned ji roztočí. Víry. A vysoko nad vámi se tyčí viklany. Tím údolím se prodíráte jako mravenci. Vzal jsem Ianu za ruku a měl pocit, že si vyměňujeme energie. Nebyl to jen pocit. Říční vodu jsme nepili, ale vydří energii ano. A pak na duše zaklepal strach, vybavili se Lesojani z Antiglu a mluvil jsem o nich. Ona ale pohodila hlavou: "Už se celá klepu!" "Ale budou volat jména, až zkameníme," povídám. A taky už začali. "Zuzano!" A jak tichounce! "Matěji!" Už hlasitěji. "Filipe, Žaneto..." Co dělat? Nešlo než běžet! Bojovali jsme ve dvou o úsek mezi Antiglem a Turnerovou chatou, naše prsty se vzájemně promotaly a možná šlo o úprk před realitou.

"Iano!" Zkameněla! Na špičce levé nohy! Stala se tak žulovou baletkou. Na věky věků? Snad. A s ní tu zůstanou i jiné viklany. Baba, Panna a Mnich... Ianinu sochu budou omývat peřeje.

Naštěstí jsem Ianino jméno včas vyslovil pozpátku a Iana ožila. "Ruku!"
Uchopil jsem ji za prsty a zase jsme letěli, zase naše jména zněla a křičel svět a šlo zkamenět navždy a protikouzlo funguje jen jednou... Mihli jsme se okolo Turnerovy boudy a Lesojani dál volali a my pádili po proudu a sice zakopla o skalní hrnec, jak se tomu říká, ale pomohl jsem jí. Vstala. A nebe vlálo modrou, Zhůřský potok bublal a my zadýchaně stanuli v kraji snovačů. A každý další úsek života a cesty skýtal i další nebezpečí, to jsme taky věděli.

Najednou už nemohla a já ji nesl krajem botopařezů, až to už dál nešlo. Usedli jsme. „Víš, co se mi zdálo?" ptala se. "Ne." "Uložils mě do vřesu, staral ses o mne, narodila se nám holčička a na voru jsme odpluli Otavou." "Ale je to k Otavě ještě kus!" "Stejně půjdem."

Zatím si ale zkoušela botopařezy. Byla to jakási léčba. Ve většině botopařezů vypadala Iana komicky, ale nevadilo to. A kdyby tam stáli malíři, smáli by se. Obouval jsem ji, když tu... "Au!" Píchla se. A já sňal ten botopařez a v chodidle našel gorgotrn. Nahoře zase z nohy skoro vystupovala namodralá žilka. Copak o to, gorgotrn jsme pohřbili mezi vodou omývané oblázky, ale žilku ne. Ianu jsem uložil do trávy, ulehl po jejím boku a... Gorgotrny vypíjejí veškeré naděje, už prvním &Sumavanům to dělaly.

Procitl jsem a přiložil k žilce dlaň a zůstali jsme tak hodiny. Zatím se zatmělo a Vydry se ještě sice šikmo dotýkaly sloupce slunce a voda jiskřila, ale nad Roklanem hřmělo. &Siroko daleko se tyčily vznosné smrky a na stezce spočíval mrtvý slepýš. I děti rády vytvářejí hrobečky s kříži. My se pokusili o totéž. Ne, nikdy nezapomenu na Ianiny oči, když pak nad tím rovem dlouho seděla a když se koruny borovic zmítaly a Vydra mluvila plna deště. Až u Čeňkovy Pily potká Křemelnou a bude Otavou. Dojdeme?

Uviděl jsem chýši. Tam uvnitř na slámě čekala Ianina nahá dvojnice. Jak to? Pozdravila jejím hlasem! "Jmenuji se Ivana. JI nech... A proč chceš dál podle vody? V ústí nic nečeká a já jsem ta pravá.“

"Ne!" A hodil jsem na Ivanu rozhořčeně slámu a chtěl ven z toho chlíva, ale síly mě opustily a jemný cit k Ianě se stal chtíčem. A ta druhá... Paradoxně se právě oblékala, natahovala si dokonce punčochy a ujistila mě: "Iana není svět."
Poklekl jsem, hladil zmateně tu věrnou kopii... "Líbí se ti mé...?" ptala se všelijak. A já hledal tu žilku, jakých je i celé dno Vydry plné, ale marně. "Jsi snad bez kazů?" ptám se. A co bylo ještě u Modravského potoka něhou, se cestou změnilo v divokou řeku. Snad že jsme šli s Ianou bez průvodce a sami? Nevím. A s tou druhou..., s Ivanou... jsme teď leželi přitisknuti k sobě a kdesi zvonilo poledne, ale možná tak jenom vybuchovaly hromy. Vzpamatovaly mě. Vyběhl jsem do deště, klopýtal, ale Ianu jsem už nikdy nenašel. Se sklopenou tváří jsem se vracel jedličím, chtěl Ivanu vyvést na slunce, ale byla snad v chýši přirostlá. Jako ve snu jsme pak přece šli na Pilu, ale já stále myslel na Ianu a vyslovoval různá jména. I její. Došli jsme ke studni a okolo ní i k pětibokému kameni, ale ani tam Iana nečekala a já tápal a snil a... Zvednu kámen? Už se stalo!

Ivana se zasmála, jemně do mne strčila, já se zapotácel, pohlédl mezi kořeny a pod tím kamenem leželo celé mé srdce.