Ačkoliv v románu hrdinové tuto frázi pocítí na vlastní kůži, styl, s nímž autor píše, vám pocit vytržených plic naservíruje taky. Z knihy na čtenáře dýchá syrový, chladný, drsný a nechutný éter, který je chvílemi rozmělňován a chvílemi fénicky vstává z popela.

Z počátku se však český čtenář dočká pár do očí bijících nonsensů. Ocitá se v prostředí, jehož jakýsi multikulturalismus mu brání v poznání místa samotného odehrávání. Později však vše vyznívá jinak, překladatelka nám ku kdejaké nadávce servíruje vysvětlivku: „Fabel použil anglické slovo.“ Jiné postavy si nadávají německy, ovšem na upřesnění původu oné nadávky bychom čekali marně.

Leckterý čtenář se pousměje a dovtípí sám. Jenže vlak přesto skřípe a supí. Dočkáme se výrazu mýdlová opera, čemuž zde, nesnižujíc čtenářovu inteligenci, nemusí každý porozumět správně. Fakt zřejmě vycítila i překladatelka a kdyby vám nebylo jasno, pomůže. Znáte přece Lindenstrasse nebo Gute Zeiten, schlechte Zeiten.

Tedy jsme v Německu, kde se odehrává většina zvěrstev, páchaných černými koňmi pod vlivem kultu. Asociace? Známá a propíraná &Sifra. Podobnost vyjma námětu zápletky s kultem téměř žádná. Zatímco &Sifra se odehrává v minulosti, Krvavý orel právě teď. A jakoby z oka vypadl dnešní době. Kultovní obětí se může stát kdokoli. Korupce či podivné machinace hýbou světem. Až z toho mrazí.

Dokonce i na obálce knihy si můžeme přečíst pár zajímavých slov. Na přebalu stojí: světový bestseller. Ano v myslích těch, jež knihu četli, román zůstane zapsán. A „Můžete mě zastavit. Ale nikdy mě nedopadnete.“ Úsměvné. Kdyby autor nebyl natolik známý Skot, zajímající se o germanistiku, vzbuzoval by námět fakt, zda se neinspiroval v daleko menší a jihu bližší zemi.

Zpět ale k samotné knize. Pokud se ptáte, zda stojí za přečtení pak ano. A to i přes stylistické chyby, na něž zpočátku narážíme na každém rohu a drobných nepřesností, které způsobily. A ještě jedna věc: krapet neoperativní zacházení se jmény.  Vyžaduje se soustředěnost a dobrá paměť na celé marginále postav. Námětu, zápletce a spádu celého románu však není co vytknout. Vše se zdá možná svou vyhroceností vzdálené běžnému životu. Přesto je čtenář v knize pevně ukotven a stává se zlatou muškou příběhu.

Okuste sami:
Fabel vkročil do místnosti a všiml si, že všechny tváře kolegů mají vážný výraz, který se v podobné situaci dá sice čekat, ale v podstatě je neobvyklý. Za normálních okolností by převládal šibeniční humor. Určitý druh nepatřičné temné frivolnosti, která umožňuje lidem pracujícím se smrtí, aby zůstali nedotčeni. Tihle lidé nevtipkovali. Smrt se dotkla jejich srdcí kostnatými prsty.
Když Fabel pohlédl k posteli, zjistil proč. Kdesi za ním stál Werner, který zamumlal: „Scheisse.“
Byla tam rudá exploze krve, která obarvila postel a rozstříkla se po koberci a po zdi. Vzduch byl prostoupen těžkým měděným pachem. Uprostřed tohoto krvavého výbuchu uviděl Fabel tělo ženy. Bylo těžké určit její věk, ale odhadl ho tak na dvacet pět až třicet let. Ležela s roztaženýma rukama i nohama. Zápěstí i kotníky přivázané k posteli, břicho groteskně zdeformované. Měla rozříznutý hrudník a žebra roztažená směrem ven. Jejich běloba zářila skrz lidské maso a kontrastovala s lesklými, temnými vnitřnostmi. Dva tmavé krvavé kusy tkáně ─ plíce ─, pocákané zpěněnou světlou krví, byly položené na ramenou.
Ta žena vypadala, jako kdyby ji někdo roztrhl zevnitř.
Fabelovi se divoce rozbušilo srdce. Měl pocit, že i jeho hrudník exploduje zevnitř. Cítil, že mu zesinala tvář. Werner, který se právě vyhýbal policejnímu fotografovi, se k němu protáhl. Fabel viděl v jeho obličeji tutéž zsinalost.
„Byl to zase on. Je to zlý, šéfe. Je to hodně zlý. Máme co dělat s nejhorším psychopatem, kterej existuje.“
Fabel měl na okamžik pocit, že nemůže od mrtvého těla odtrhnout zrak. Potom se nadechl a obrátil se k Paulovi. 


^{Craig Russell: Krvavý orel
Vydalo nakladatelství Daranus v roce 2009
Zdroj obálky: www.daranus.cz}