Na začátku byl rozhlasový cyklus Rok v dopisech. Vysílali jej před třemi lety na Vltavě. Nakonec se sešlo tolik materiálů, že se Bronislava Janečková rozhodla vydat je knižně v nakladatelství Radioservis.

Představte si fiktivních 365 dnů v roce, kdy někdo každý den zasedne, aby poslal blízkým pozdrav. Autorka, či lépe řečeno editorka, si dala tu práci, aby vše zdánlivě nesourodé spojila. Nakonec se podařilo, i když odesílatele dělí neuvěřitelných pět století.

Mezi adresáty se najdou slavná jména, ale i naprosto neznámá. Korespondenci navíc doprovází zasvěcené komentáře historiků či příbuzných, kteří památku na předky poskytli.

A tak se dočteme o strastech budoucí maminky v čase válečného nedostatku, která shání výbavičku pro miminko. Vlastně navzdory útrapám zní její slova optimisticky. Až douška dospělé dcery, tehdy očekávaného potomka, objasňuje, že ona maminka zemřela po porodu. Tudíž dotyčná posluchačka se podělila o vzpomínku na někoho, kdo odešel po jejím příchodu na svět. Podobný příběh si nevymyslí sebelepší seriál.

S novou stránkou otevíráte nový osud. A nalistujete jich stejně jako dnů mezi 1. lednem až 30. červnem, tedy alespoň v první části Roku v dopisech.
Za osudem se skrývá konkrétní člověk, jenž do svého psaní vložil své pocity, naděje i smutky. Právě tato autenticita strhává s sebou. Nemusíte ani jíst, ani pít, jen lehce poodhalujete cizí soukromí a zároveň se nenásilně vzděláváte.

B. Janečková snad záměrně připomíná významné postavy minulosti, na jejichž věhlas už začal padat prach. Tváříme se, že nás nezajímají. Ale oni stále ještě dokáží upoutat prostřednictvím svých listů.
U mnohých literátů dosahují navíc velikosti samotného díla, resp. tvoří jeho významnou složku.

Samozřejmě v publikaci nechybí ani pestrá galerie moudrých promluv Karla Čapka k jeho láskám, z nichž vysvítá Olžina chuť se vdávat a Čapkova schopnost se obratně vymlouvat. Ovšem tuto káru netáhne sám. Objevují se i jiní spisovatelé jako J. V. Sládek, Božena Němcová, Rudolf Těsnohlídek, Teréza Nováková, Jan Neruda aj.
Ti všichni se narodili do doby, kdy právě pošta umožňovala často jediný kontakt s příbuznými a přáteli. Němcová tímto způsobem na dálku vychovávala syna Karla, případně řešila své manželství i ctitele. Malířka a grafička Zdenka Braunerová laškovala se svým budoucím chotěm Vilémem Mrštíkem (ke svatbě ale nedošlo).


Ocitovala bych však odjinud. Vrátím se až do šestnáctého století. Také se jedná o handlování se sňatkem. Alžběta Mezeříčská ale na nabídku jistého rytíře reaguje svérázně.
Energické dívky se holt rodily v Čechách asi odjakživa:

„…já Vaše žena bejt nechci a nebudu…., neb se mi nelíbíte a ste starej, škaredej, tlustej, ruce tlustý škaredý máte a šedivej ste. A tak krátce jinou sobě ptejte, neb já sem mladá a vy ste starej kmet, protož taky se starou a Vám rovnou bábou vopatřte…“

Doporučení najít si sobě rovnou bábu milá Alžběta ještě dvakrát opakuje. Měla jasno. Selský rozum nabádal - svůj k svému. &Skoda, že se toho současná populace příliš nedrží.

Korespondence obvykle skýtá dost místa k upřímnosti, pokud to situace vyžaduje. Někdy může působit i objevně. Alespoň pro mě.

Všechny dostupné zdroje vždycky říkaly, že Vilém Dušan Lambl, osobní lékař a jedna z lásek Boženy Němcové, zemřel, aniž by se kdy oženil. V jednom listě bratrovi se však zmiňuje o ženě a B. Janečková k tomu doplňuje i její jméno.
Vyplývá z toho pro mě jediné, o Lamblovi jsem tím pádem ve svém článku uvedla nepravdu a budu se muset ponořit do archivů.

I tak může hrstka starých nenápadných „papírků“ zapůsobit na čtenáře. Díky za ni.


Zdroj fotografie přebalu: radioservis-as.cz