Miloslav &Simek, původním povoláním pedagog, učil češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu. Jeho třída se vždy poznala podle toho, že v ní bylo absolutní ticho. Jiří Grossmann studoval stavební fakultu, byl všestranně nadaný, psal texty písní, hrál v kapele, zpíval… Musel však příliš brzy odejít. Spojovala je láska k humoru a k absurdním situacím, které vyhledávali, vytvářeli a vymýšleli.

Miloslav &Simek a Jiří Grossmann se poprvé setkali v roce 1960. Miloslav &Simek spolu s Vladimírem Bystrovem napsali (jak sám v jednom z rozhovorů řekl) jakýsi pokus o kabaret s názvem Polotrapno. Pro kabaret angažovali na inzerát studentskou kapelu Dixie Party, ve které na baskytaru hrál právě Jiří Grossmann.

,,V prvním kabaretním pásmu v klubu Olympik Jiří Grossmann hrál na basu a zpíval některé písničky sám a některé se mnou. Kde jsem v sobě vzal tu drzost zpívat, dneska už nevím. Ale vím, že jsem později zpíval méně a méně, ale o to více jsem se kamarádil a Jiřím Grossmannem a tím to všechno začalo."

První pořad, který spolu tato dvojice napsala, se jmenoval V tomhle teta nehraje. Jeho součástí byly dialogy, hudba, ale také například šerm (Miloslavu &Simkovi tehdy prý Jiří Grossmann málem vypíchl oko). Tento pořad se stal jakýmsi předchůdcem návštěvních dnů.

Návštěvní dny začaly ještě v klubu Olympik. Bylo to vlastně jakési setkání herců, zpěváků a dalších hostů – odtud název Návštěvní den. Právě z Návštěvních dnů známe celou řadu vtipných dialogů a scének této dvojice, ať už to byl Plný pytel problémů, Pantomima, Ošatka humoru a melodií… Nedílnou součástí Návštěvních dnů byly samozřejmě povídky…

První povídky začaly vznikat v kavárně Slavia, kde oba tvůrci sedávali ke stejnému stolku s blokem a tužkou. Povídky vznikaly velmi spontánně, chvíli mluvil jeden, chvíli druhý, až z toho nakonec vznikla povídka. Mnohdy se prý při převyprávění právě vzniklé povídky smáli tolik, až se k nim pan vrchní naklonil a říkal: ,,Tišeji, prosím, tišeji.”

,,V rokenrolové a beatové éře mladí diváci v Klubu Olympik jen těžko snášeli mluvené slovo, chtěli slyšet pořád jen muziku. No a my jsme se potřebovali do programu vtlačit se svými dialogy a povídkami. Proto naše povídky byly tak nahuštěné fóry, abychom vůbec na jevišti obstáli a okamžitě mluveným slovem zaujali obecenstvo."

Povídky povětšinou měly reálný základ. Například povídka Jak jsme chovali užitečné zvíře byla vlastně domyšlením důsledků toho, jak by to bylo bývalo dopadlo, kdyby se Miloslavu &Simkovi v dětství povedlo přesvědčit rodiče o chovu vepříka v Praze. Jindy zase Miloslav &Simek zavzpomínal na časy, kdy ještě stával za katedrou, o čemž vypovídá povídka Výchovný koncert, kdy musel nahradit dozor za nemocnou učitelku. Jak on sám řekl: ,,Všechny čtenáře, kteří povídku znají, mohu ubezpečit, že skutečnost byla daleko horší."

Námětem velmi často byla třeba i naprosto obyčejná záležitost v životě člověka. Jako například jízda tramvají.

,,Chuligáni, starýho člověka nepustí sednout!” Upozornil jsem ji jemně, že celou cestu stojím na jedné noze, a ještě ne na své. ,,Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám,” vřeštěla paní a udeřila Jónu deštníkem. ,,Osobo, netlučte toho hocha,” zastal se nás solidní pán, ,,vždyť to na něm zanechá následky.” ,,Vás asi tloukli denně!” obořila se na něj dáma. Začala rvačka. Lidé se v obavách hrnuli na druhou stranu. Tramvaj se naklonila a chvíli jsme jeli po dvou kolech. ,,Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat,” přikazoval řidič a zařadil zpátečku.
(Moje jízda tramvají) 

Jak již bylo řečeno v úvodu, v povídkách se setkáváme se satirou. ,,Tak kupříkladu tchán z matčiny strany vždy v říjnu na Den znárodnění odhazuje svršky volaje, že ho hřeje společné vlastnictví továren a dolu, který mu dříve patřil.”
(Konec dluhu)

,,Maminka pracovala, sestra pracovala, bratr pracoval, já dřel jako mezek, zatímco otec byl funkcionář a živil rodinu."
(Jak jsme trávili léta padesátá)

Za vrchol satiry já osobně považuji povídku Jak jsem se stal nezaměstnaným, která je sice oproti ostatním povídkám krátká, ale zato velmi výmluvná.

Povídek napsali tito pánové opravdu mnoho, dovolím si jmenovat například ještě Exkurzi do Zoo (z ní pochází ona známá věta: ,,Nechci slevu zadarmo."), Návštěvu cirkusu, Jak jsem se stal učitelem, Můj první mejdan, Moje první taneční, Jak jsem se učil kouřit a spousta dalších, z nichž většinou každý má nějakou tu ,,svou" povídku - zkrátka tu nejoblíbenější.

,,Vyrostla jsem na povídce Volba miss. Poprvé jsem ji slyšela někdy ve třetí třídě. Před rokem 89 se tu příliš nemluvilo o časopise Playboy, o soutěžích krásy. Ještě k tomu jsem byla malá a nerozuměla tomu. Přesto jsem se nejvíc smála, když sněžný muž na konci příběhu odváděl profesorku Eckertovou. Tak nějak jsem cítila, že alespoň on o ni jako ženu projevil zájem. Navíc některé hlášky z povídky zlidověly – třeba míry 50-110-110. Mohla bych citovat celé pasáže. Samozřejmě jsem později objevila i další povídky. Ale Volba pro mě zůstala první. Znám ji převyprávěnou od Grossmanna, Krampola i &Simka, ale Grossmann mi přijde i dnes s odstupem nejlepší. &Skoda, že tak brzo odešel… " vzpomíná na tvorbu této dvojice šéfredaktorka Webmagazínu Rozhledna Martina Bittnerová.

Návštěvní dny, dialogy, povídky… Zkrátka, vše z pera této dvojice, je jedinečné svým laskavým humorem, kterému se smějeme i dnes, a protože humor a smích je aktuální v každé době, ještě dlouho se mu smát budeme…

Miloslav &Simek a Jiří Grossmann: Povídky aneb Nechci slevu zadarmo
Miloslav &Simek: Návštěvní den u Jiřího Grossmanna
Rozhovor redaktora Albatrosu Karla Hvížďaly s Miloslavem &Simkem (kniha &Simek&Grossmann)

^{Zdroje obrázků:
S+G1: http://filmovezvuky.fdb.cz/simek-grossma - nn/jpg/01-02-03.jpg
S+G2 : http://userserve-ak.last.fm/serve/126s/4 - 575491.jpg -}