Obleču si krátké šortky s tričkem a vyjdu ze dveří chatičky. Dýchne na mě vlahý vzduch prosycený vůní soli, na obloze mě vítají rackové svým pokřikem a přede mnou se krčí levandule skrápěná ranní rosou. Písková cestička mě vyzývá abych si zula boty a prošla se po ní až na pláž. Písek příjemně chladí do bosých nohou a já se blaženě usmívám. Na pláži mě uvítá moře, které se přelije přes má chodidla. Tělem mi projede příjemné zastuzení a můj pohled uchvátí mušle, kterou mi moře vyplavilo. Její hnědá barva se leskne v záři vycházejícího slunce.

Moře mi ale nedopřeje dlouhé obdivování, neboť se opět tiše připlazí k mým nohám, a mušli vezme s sebou na další dlouhou cestu. Uvědomím si, že sluníčko už příjemně hřeje a nastavím mu svoji tvář. Obloha je azurově modrá, jen v dáli se neposedně honí dva mráčky. Posadím se do písku a přesívám ho v prstech. Je nádherně jemný. Pod lýtkem mě cosi zašimrá. Leknutím nadskočím, ale když zjistím,že je to jen krab poustevníček, který mi jistě nemile spílá že jsem jej tak brzy probudila, neubráním se smíchu. Do hloubi duše okouzlená tou nádherou pomalu vstanu a zamířím k nedalekému molu. Po cestě vdechuji tu opojnou atmosféru brzkého rána. Vstoupím na kamenný výstupek a fascinovaně hledím na nikde nekončící moře. Na maják, který se majestátně vzpíná k nebi a dohlíží na tenhle krásný kousek, který je jen zlomkem krásy celé Itálie.

Vodu moje fascinovanost nijak neudiví, a dál se jen tak líně převaluje a pohrává si tu s větvičkou, tu s kouskem listu. Malinké vlnky stále utíkají vstříc svému osudu a předbíhají jedna druhou. Opatrně dojdu až na kraj samotného mola a v podřepu pozoruji život probouzející se pod hladinou. Nebojácná medůza se připluje podívat až ke mně, kdože ji to ruší, a já bych nejraději natáhla ruku a zkusila se jí dotknout. Na to už ale medůza nečeká, a odplouvá pryč na svoji denní výpravnou cestu. Přitom vyplaší hejno rybek, které se prohánělo mezi spletitými listy rostlinky. Sluníčko už teď pěkně pálí a tak se vydám zpátky do chatky na snídani.

Domorodci začínají otevírat svoje stánky s občerstvením a přátelsky mě zdraví svým italským „ciao“ . Jako dívce mi to zalichotí a věnuji jim úsměv. Pod lehátkem, které právě míjím, mě zvědavě pozoruje malinké, roztomilé štěně. V mysli mi vytane, že by si určitě dalo na snídani dobrou kostičku a ono jako by mi rozumělo, vesele zaštěká. Se stále ještě doznívajícími zážitky v hlavě, a dobrou náladou v srdci, pomalu dojdu až před chatičku. Naposledy se pokochám nedozírnou krásou kolem, obuju si boty a ještě popřeju dobré ráno vysoké palmě, která mě za to pohladí svými listy, když pod ní procházím. A teď už je čas na snídani…