Přemýšlela jsem nad tím, v čem spočívá božskost národního pěvce Gotta. Jeho Češi mu rozumějí, a proto mu odpustili plamenný projev na shromáždění u příležitosti podpisu Anticharty, prominuli mu i to, že zatímco v silonových bundách putovali maximálně do NDR, protože i kdyby chtěli, nikam je režim nepustil, tak on si celkem v klidu a pohodlně cestoval, aby pak po návratu domů všem za odměnu zapěl v elegantním koženém sáčku.

Před časem se Gott v jednom rozhovoru stavěl do pozice člověka, jenž v bývalém režimu prakticky trpěl, byl sledován a svým způsobem omezován. Usmívala jsem se nad jeho výroky a vzpomněla si, kolik skvělých bigbíťáků nedokázalo nahodit patku, srazit paty a zubit se vedle soudruhů v tesilu.
Tedy to, co Karel Gott dokázal za všech okolností. Oni v muzice skončili, on hrdinně pokračoval.

Nechci Gotta jen hanět, určitě zaslouží obdiv za svou profesionalitu.

Karel Gott jednou vyprávěl, jak jej v době začátků, obrazně řečeno, vyhodili dveřmi, aby se on vzápětí vrátil oknem. Prostě se nedal. Však i pamětníci, dnes už raděj šeptem, konstatují, že v raných dobách zpíval na koncertech neuvěřitelně falešně, a mohl dojmout jen pár romantických pubescentek z internátu.

Na Gottovi mě fascinuje také nezdolná vstřícnost vůči médiím i fanouškům. Viděla jsem na vlastní oči fotografii z jakési benzínky, kde jej přepadla skupinka starších spoluobčanek, a on se velmi ochotně nechal zvěčnit v jejich středu. Svou vstřícností k fanouškům si prostě neustále zvyšuje kredit. Učit by se od něj mohla třeba Dáda Patrasová, jejíž úsměv zapadá okamžitě po opuštění pódia, ke smůle malých obdivovatelů.

Bohužel právě Gottův přístup má ryzí účel, který dokáže naplnit beze zbytku. Přesvědčila jsem se o tom před lety na vernisáži nejmenovaného umělce, kam Karel na pár minut dorazil, pogratuloval výtvarníkovi za cvakotu fotoaparátů a pak prohodil několik vstřícných slov s jistým německým podnikatelem. Na závěr se s ním ve vřelém obětí zaculil do objektivu. Nikomu tím neublížil. Na normálního člověka to však zapůsobilo lehce trapně. Každopádně si tímto gestem zapsal opět pár bodíků ve svůj prospěch.

Gottův úspěch určitě ovlivnila i jeho nesmírná pracovitost a houževnatost. Tato země měla i jiné krásné a lepší hlasy, třeba Waldemara Matušku, svérázného bohéma. Ale žádný z nich neoplýval takovou odolností a nezdolností.

V neposlední řadě se Gott vyšvihl nad ostatní díky izolaci naší země. Spousta dobré hudby se sem nedostala, chybělo nám srovnání se zahraničními zpěváky, jejichž šlágry Gott tak rád přebíral.
Dlouho jsme si mysleli, že se jedná o původní tvorbu, dlouho jsme si mysleli, že nad Gotta není. Ale je. Co třeba Tom Jones.

Kdo by neznal Gottův Čas růží (zde). - Jenomže když na mě Tom Jones zahřímal své Delilah – a já jsem najednou slyšela, že tam, kde Jones elegantně kličkuje k refrénu, aby dal zaznít svému krásnému sytému hlasu, tam už Gott lapá po dechu. A když jsem pak viděla koncert Toma Jonese, kde zároveň i naprosto lehce tančil po pódiu, lapala jsem po dechu pro změnu já.

Gottova pohybová topornost je totiž vyhlášená. V dokumentu Igora Chauna o rock and rollu Karel Zich svižně předvedl tzv. Elvisovské kroucení pánví. Když se o něco podobného pokoušel Gott, což režisérovi navíc nutil, a on to ještě naschvál nevystřihl, musela jsem odvrátit zrak.

Od Jonese si však Gott vypůjčil řadu písní, a bohužel dnes už můžeme zhodnotit, nakolik je pojal po svém, či překonal originál. Gott však sahal i do jiných pokladnic. Kupříkladu jistý Barry Ryan pěl o Eloise (zde), - a natolik intenzivně, že z něj energie přímo srší, ale když Gott hlásá v české verzi: „Ta noc je studená a odměna je ztracená..“, zavane spíš chlad.


Již více než čtyřicet let se nás snaží někdo přesvědčovat, že tím jediným výrobcem emocí zůstává Karel Gott. Média, on sám, lidé kolem nás. A přitom naše země měla a má spoustu skvělých zpěváků.
A já nemohu než znovu nepřipomenout
Waldemara Matušku zde, - Karla Černocha zde, - Viktora Sodomu, Vladimíra Mišíka aj.

Ano, ti si nepůjdou možná v devadesáti pro stopadesátého slavíka, nepočastují nás umělým „zubingem“, a ani nevyprodají haly, vždyť některým už neslouží hlas ani zdraví, někteří už bohužel odešli na věčnost, ale určitě mají místo v našich srdcích, přestože se o nich mediálně mlčí.

Karel Gott se, na rozdíl od nich, stal fenoménem proto, že jej ze sebe vytvořil, k čemuž mu nahrála skvěle i doba a rovněž obdivuhodná pružnost páteře.

_{Foto: mladí Gott s Krylem v družném hovoru (autor: Libor Hajský)}