Když se u stolu sešel táta se strejdou, začali probírat politiku, místo, aby se věnovali mé egocentrické maličkosti. Byla jsem proto ráda, když táta po chvíli vstal od stolu a zavelel: „Jede se pro pívo!“ Pomohla jsem mu do basy nandat prázdné láhve a jeli jsme do města ’k okýnku’, kde prodával tátův známý alko i nealko nápoje, cigarety a hlavně škrabací losy.

„Tatí, koupíme si občanský fórum?“ ptala jsem se a dychtivě natahovala ruku po losu, ze kterého se na mě usmívalo modré ’O’. Los mi příjemně voněl hmotou, kterou jsem nehtíkem pečlivě seškrabávala. A bylo mi jedno, že jsme nevyhráli víc, než další los zadarmo.

Moje revoluce tedy byla vskutku sametová. To, co bylo před ní, mě dnes dokáže rozesmát, stejně jako rozplakat; na jedné straně banda stupidních pohlavárů, kteří na Červeném hrádku plácají nesmysly, na druhé lidé, kteří si z kriminálů a uranových dolů odnesli trvalé následky nejen na zdraví. Když se nad tou dobou zamyslím, připadám si jako Alenka v říši za zrcadlem.

Mé bezprostřední okolí se mnou přesvědčení, že dnes je líp, ale nesdílí. V politice (potažmo v celé republice) to přece všechno stojí za starou bačkoru! Všechno je rozprodaný, vytunelovaný a zatímco vzdělaní lidé běhají po úřadech práce a obracejí v ruce každou korunu dvakrát, Topolánek si na dovolenou lítá vládním speciálem. To dřív nebejvalo. Nikdo se nemusel bát o práci a lidi k sobě měli blíž. A co se otevřely hranice, je to tu samej terorista z Ameriky a člověk aby se bál vyjít před barák, že ho někdo zabije. Zlatý komunisti.

Na gymplu jsme kdysi měli napsat úvahu na téma: „Proč někteří lidé dávají přednost rovnosti v otroctví před nerovností ve svobodě?“ Výše ocitované argumenty hovoří za vše. Samozřejmě, že děti dělnické třídy si vždycky budou stát za tím, že dřív to bylo lepší, i když byly otroky své doby. Ale všichni měli práci, měli co jíst a nemuseli závidět sousedům, že mají nové auto, zatímco oni na něj nemají. Byli si přece všichni rovni. A že nemohli nadávat na politiku? Nadávali tak jako tak. Mezi sebou mohli, nikdo je neudal.

Dneska je všechno naopak. Společenské zrcadlo se pokřivilo, a tím i pohled na odraz v něm. Co na tom, že člověk může nadávat na politiku nahlas, když ho stejně nikdo nevyslyší? A k čemu nám, mladejm, je, že můžeme studovat, když stejně nebudeme mít práci?

To všechno jsou dogmata, s nimiž jsem konfrontována dnes a denně. Dokážu ocenit přednosti minulého režimu (pro dělnickou třídu), ale nikdo ze mě nevymaže, že vně té kolektivně-socialistické ohrady stáli vyhnanci, kteří trpěli za to, že se na režim dívali z intelektuální perspektivy a šli proti němu. Tak daleko ale pracující lid nedohlédl, a proto dodnes trpí představou, že žil v zemi zaslíbené.

Demokratická společnost, tak jak je nastavená nyní, má samozřejmě taky svá pro i proti. Nejsem taková idealistka, abych dokázala přehlédnout politické šarády, zlodějinu ve státní správě, docenty-rychlokvašky a další společenské neduhy. Nepodléhám ale iluzi, že beztřídní společnost byla lepší jen proto, že se o jejích neduzích nemluvilo. Problémy budou vždycky a v každé společnosti, ať už bude totalitní či demokratická. Jen utopista by věřil že tomu bude jinak.

Proč si i přes to přese všechno myslím, že revoluce byla důležitá? Protože jsme se konečně mohli hnout z místa, a stát se sami sebou. Demokracie dle mého názoru má tu výhodu, že mi dává prostor k seberealizaci, můžu svobodně formovat vlastní osobnost, a to nejen studiem, ale i nahlížením na problémy a nedostatky naší společnosti. Nechci otrocky přijímat dogmata jako moji rodiče, chci se rozvíjet.

_{ikonka: news.bbc.co.uk}