Pouštěl jsem si jej (a pouštím) ve chvílích, kdy potřebuji posadit na zadek a uklidnit pouhým hlasem. To uměl dokonale! Přestože obsah jeho zhudebněných básní zrovna uklidňující není, přestože přesný obsah písničky mi mnohdy uniká. A mluvit denně rusky, aby se člověk vpravil, mě, promiňte, irituje. Ale z toho, čemu rozumím, prýští lidství všemi směry. Jediné, co mu neodpustím, je, že už není mezi námi. Že by neměl o čem psát?

                                   MODLITBA FRANCOISE VILLONA

                                       Dokud se zem ještě otáčí,
                                       když smí ještě světlo být,
                                       můj pane, každému dopřej z nás,
                                       co nemohli jsme mít,
                                       moudrému jen hlavu přej,
                                       zbabělému koně třmen,
                                       šťastným přidej peníze
                                       a na mě se rozpomeň. 

                                       Dokud se zem ještě otáčí,
                                       je, pane, moc jen tvá,
                                       kdo po moci však jen prahne,
                                       ať z moci nemoc má,
                                       odpočinout štědrému dej 
                                       alespoň v tento den,
                                       Kainovi pokání přej
                                       a na mě se rozpomeň.

                                       Já vím, že všemu rozumíš,
                                       věřím, žes’ moudrosti král, 
                                       jak zabitý voják věří,
                                       náš život že v ráji jde dál,
                                       jak věří každý, kdo slyší,
                                       neslyšné řeči tvé,
                                       tak, jako věříme sami
                                       v nevědomosti své.

                                       Můj pane, Bože, vidím
                                       zelený tvůj zrak,
                                       dokud se zem ještě otáčí,
                                       až sama to má za zázrak,
                                       když má ještě čas,
                                       když zbývá jí teplo pro oheň,
                                       každému dej něco málo 
                                       a na mě se rozpomeň.

Ta zpívaná báseň mě trkne, kdykoliv ji uslyším. Koukejme, kudy to Okudžava navléká. Přísně vázaný verš, jakoby oslovení posluchačů, přilnuvších k víře. Ale to je největší omyl. On přednáší své verše každému a každého se snaží oslovit, bez ohledů na vyznávané ideje a světové souřadnice. Nemůže za to, že liturgicky vystavěná píseň způsobí požár skoro v každé duši a poslouchá ji daleko větší procento lidí, než je odjakživa vídáno v neděli v kostele. Od začátku věděl, co dělá. Máme před sebou válečného veterána, jenž napsal první písničku až po válce, v které sloužil jako dobrovolník. Napsal ji a s vědomím právě prožitého začal v sobě kumulovat lidství. Promítl jej do šesti románů a čtyř básnických sbírek a jako čerstvý kritik zavedeného socialismu začal za svými čtenáři, nově posluchači, jezdit se svou sedmistrunkou a do žil jim nalévat tolik potřebný klid. Pokládám za vrchol obratnosti pořadatelů, že se jej podařilo dostat dvakrát na česká pódia. Málokterý zpěvák odkudkoliv má tolik českých následovníků. Jaromír Nohavica a Jiří Vondrák patří k těm nejznámějším. Ale taky Hana Ulrychová a nevidomý Milan Dvořák. Hana Hegerová a Marie Rottrová. A spousta kytaristů prošlých vysokoškolskými kolejemi a mejdany přemýšlející menšiny.

Poznal jsem dva takové, kterým šlo věřit vše. Každý to dělal jinak. I melodikou a nasazením se lišili. Bulat Okudžava na jedné a akustický Bob Dylan na druhé. Toho prvního jsem jaktěživ neslyšel. Druhého ano. Přišlo malé zklamání. Ikony je asi lepší neslyšet naživo.

Držme se čtyřverší. Sympatický formát. Dá se v něm vyjádřit vše, co chce člověk říct. Chce to jedině: Vzít na vědomí existenci zkratky. Ten útvar stvořte tak, abyste se velmi zlehka dotkli liturgie, jak to dokázal Okudžava v 1.strofě. Bacha, ať z toho nevyleze šaškárna.

                                        

_{Zdroj fotografií www.picasaweb.google.com}