Jak jinak nazvat fúzi různých hudebních směrů, než jako hudební dialog. A toho opravdového jsou výše jmenovaní schopni všichni. Dirigent koncertu Martin Kumžák, známý především jako šéf orchestru PAJKYPAJK (viděli a slyšeli jste je třeba ve vkusném pořadu ČT Stardance) si koncert viditelně užíval. Nedivím se. Plná Smetanová síň taky.

Potemnělý sál. Do ticha nastupuje virbl. „Marškupmačka“ jde do první linie. Rozvíjejí se široké hudební plochy s obrovskou dynamikou, jakou umí právě jen symfonické těleso s rockovými frontmany před sebou. High Treason se to jmenovalo, pokud jsem měl správný playlist. Trojice –123 min., tedy Zdeněk Bína, kytara, zpěv; Fredrik Janáček, baskytara, zpěv; Miloš Dvořáček, bicí, vzácně vyrovnaně, PKF s nezkrotnou radostí a nasazením.
Sedm cest do ráje, Seven ways to heaven, odjeli rockeři sami. Zdeněk Bíma podpořen echem od mixážního pultu. Jeho zpěv je žánrově nezařaditelný a Dvořáček ukazuje, proč mezi bicisty u nás tolik znamená. Basák Janáček žene své prsty až do sólových sestav. Nezaměnitelné. V celé skladbě všichni tři dokazují svou pozici na alternativní scéně.

Premiéra Stok Kangri se stala přirozeným zatímním vrcholem večera. PKF ukázala naplno, co v ní dřímá. Kumžák využil sílu orchestru, a ve značně invenční náladě vybublaly gejzíry nápadů daných nádhernou skladbou pana dirigenta, i dynamické zvraty netušené místy ani přítomnými muzikanty. Tato skladba ať nezůstane skladbou jednoho večera. Prosím, prosím.
Skladba Deva dala to, co měla. Bína vyměnil svého gibsona za akustiku, Kumžák s orchestrem rozvlnili písečné duny, a Bínův zpěv (arabský ?!?) je přesýpal se zdánlivou nezakořeněností toho národa, který je tu ale déle než ten náš nebo kterýkoliv jiný. Pozor!

A přišla dáma. Zuzana Lapčíková vytáhla cimbál z moravských sklepů na světové scény způsobem obdivuhodným. Ve svém sólu přidala pochopitelně krásný zpěv, a ve skladbě Subterranean předvedla se všemi na scéně flexibilitu muzikantského cítění. Koncert gradoval. Finále Wonderground shrnulo vše předchozí. Hřiště zázraků? Dejte mi kyblíček.

Nad orchestrem se promítala grafika, velmi korespondující s tím, co se na jevišti dělo. Její autor Daniel &Spaček se stal důstojným spolutvůrcem večera, stejně jako Lukáš Verner, muž, který to všechno zpískal. Kontrabasista, jehož má v řadách FOK, ale který s Pražskou komorní spolupracuje často. Dva muzikanti z jiné sestavy, trousíce se pomalu se mnou ven, protože to museli přece probrat, rozumíš, to nesnese odklad, se shodli na závěru, jenž bez příhozu podepisuji: Bylo to maso, přátelé!

_{koncert Freedom, Obecní dům, 17.11.2009
v úvodníku dirigent Martin Kumžák
Zdroj fotografie www.jewish-theatre.com}