Zrající herectví Jiřího Langmajera, zde umocněné kouzelným přednesem Máši Málkové. Nestalo by se tak, nebýt nesmrtelných veršů Sapfó i Catully, tedy raného Řecka a na jeho troskách rozkvetlého Říma, veršů antických jak nic jiného, o lásce, jež překlenula letopočet. Herci ve svých dvojrolích přilnuli k textům snad bytostně, jakoby zrozeni v té době.

Tomáš Vondrovic, autor této překrásné inscenace, zmiňuje v programu filosofii jako druhou vlastnost lásky. Je třeba si říct, že polovina lidstva pro tělesnost k ní nikdy nestačí dojít a polovina druhá ji vnímá společně od začátku milostného vztahu. A světe, div se, bez rozdílu věkových kategorií. Jak jinak vysvětlit nadšení publika v celém spektru?

„Ten, kdo Vás dokáže rozesmát, umí i rozplakat“, říká na začátku Sapfó a jakoby chtěla říct, o čem to bude. Alkaios o kousek dál: „ … mořská pěna představuje semeno, ronící se u tvých boků …“ a ještě dál: „ … tyran bývá oblíben prostým lidem a trvá dlouho, než davu vše dojde …“. Vyhraněné vrcholky, ke kterým se upíná pohled hrdinů.
 
                          
   _{Máša Málková: Jsem moc ráda, že se v této inscenaci setkávám s tak nádhernými verši plnými  
                               citu a opravdovosti, něhy a vášně, ale hlavně nesmrtelné lásky!}

Sapfó to má snadné: „Vychovala mě Afrodité a Erós.“ I Alkaios se s tím nějak popere. Catullus má od bohů dar k lyrice, Lesbie proplouvá životem a jeho vlnami nepotopitelnou šalupou se svým hříšným tělem na přídi. Ale co my? Oni měli squadru bohů. My s bídou jednoho. Ostrov Lesbos daleko a na Apeninskou botu dávno nejezdíme pro rozumy.

                                             
             _{Jiří Langmajer: Kdybych mohl hrát třeba jenom ve Viole, tak by mi to vůbec nevadilo,
                                                                            jenže mě to neuživí.}

Má láska pohlaví? Sakra, že má! I když antická literatura ústy Sapfó o tom pochybuje, i když ve větách Alkaia cítíme nad tím pomyšlením posměch. V rozporu s tím celá antická společnost bezmezně uctívá falus a jeho kult a božskou deltu umí namalovat každý kluk. A co s tím? Nic. Nádhera antiky. Hra se nedá naštěstí převyprávět. To se musí vidět.

_{Tomáš Vonrovic: Miluji, proklínám
Divadlo Viola dne 18.11.2009, premiéra
Zdroj fotografií www.divadloviola.cz
V titulce autor hry}