Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 24.11.2020, svátek má Emílie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 503
Registrovaní čtenáři: 510
Publikovaných článků: 12976
Komentářů: 11166


Měření



Nečekaná návštěva

09.03.2004   Milan Ciler   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Je tomu už více než rok, kdy jsem se v jednom z těch nádherných, ale poněkud parných letních dnů ocitl na chalupě, jež dříve patřila mým prarodičům. I když obloha modrá jako dámský kapesníček doslova vybízela k úprku směrem k blízkému jezeru s vyhřátou a panensky čistou vodou, rozhodl jsem se, že nebudu zahálet a rozřežu na cirkulárce nějaké dřevo pro horší, zimní časy, kdy se naopak jezeru vyhýbám jako čert kříži, a pragmaticky dávám přednost sálajícím kachlovým kamnům.


Bylo dílem okamžiku, než jsem se převlékl do montérek a se smíchem si nasadil široký loupežnický klobouk. Bůhví odkud se tu vzal. Když ještě žila babička, tvrdila, že je to dědictví po jejím strýci Vejlupkovi, kterého museli živit na vejminku, poté co jim na základě postupní smlouvy ve dvaačtyřicátém přepustil chalupu. A ten prý ho měl od svého dědka,…takže jsem měl vlastně na hlavě starožitnost. Ovšem, nikoliv proto, abych si hrál na nějakou ubohou karikaturu jezdce v rodeu, nýbrž aby mi piliny nelítaly do očí a vlasů.
Práce mi šla docela od ruky. Hromada polen utěšeně přibývala a asi bych byl brzy hotov, nebýt toho, že se náš pes Šaryk náhle dal do zuřivého štěkotu. Vrčel a cenil zažloutlé zuby. Vyskakoval do výšky a kdyby měl křídla určitě by už plachtil někde po nebi. Ohlédl jsem se k vrátkům, abych zjistil, co se děje. Stály tam dvě postavy. Na první pohled se nehodily sem do vesnického prostředí plného zvuků dobytka, drůbeže, vůně sena a hnojišť. Chvíli jsme na sebe z dálky hleděli. Rozeznával jsem, jak na mne dělají nějaké posunky a pokoušejí se mi cosi říct. „Hm, no, dobrá..,“utrousil jsem v duchu pro sebe a jedním otočením rukojeti jističe vypnul lomozící pilu. Trochu jsem ze sebe oprášil prach a piliny,…..a pak několika přesně cílenými kroky došel až k nim. Prohlížel jsem si je zvědavě i opatrně. Tak už to na vesnici chodívá, že našinec musí být ostražitý, když mu za vraty postává nějaká cizota. Docela humorné bylo, jak si oni dva měřili mne.
Vypadal jsem - …no, řekněme…poněkud…..omšele, zatímco oni byli naprosto šik. Tedy on a ona. On v pečlivě nažehlených tesilkách s koženým opaskem zataženým kovovou sponou, s naleštěnými polobotkami, narůžovělou košilí a kravatou zdobenou šachovými motivy. Účes měl decentně upravený brilantinou, pravou ruku se mi snažil přátelsky prostrčit skrz mezery v šejtkách dřevěného plotu, v levé svíral nějaký balík novin s výrazně barevnou obálkou. Jeho doprovod tvořila mladá a velmi hezká dívka, která se na mne neustále usmívala, až jsem trochu zrudl, což ovšem pod krustou potu a špíny bylo jen stěží k rozeznání, takže se vlastně nic neobvyklého nepřihodilo. Formálně jsme se pozdravili, ruku jsem nepodal. „Hledáte někoho?“ zeptal jsem se zvědavě. „Ne, my jsme přišli za vámi,“ odpověděla dívka jemným hláskem. „Jak za mnou,“opáčil jsem a pokračoval otázkou: „My se známe? A kdo vlastně ksakru jste? Ale rychle, času je málo a práce fůra!,“ dodal jsem rozmrzele. Mezitím se do konverzace vložil i muž. „Chtěli jsme se vás zeptat, zda jste už někdy přemýšlel o smyslu lidského života?“ „Zkrátka, zda si myslíte, že v tomto světě, má člověk nějakou naději?“ vpadla do rozhovoru i dívka.
„Prosím,…….,“zablekotal jsem? „ Nějak mi nedochází, o co vám jde? Můžete mi to ještě jednou zopakovat, protože asi dost jasně nechápu….víte?“vydechl jsem překvapeně. „Zajímá nás, zda jste už někdy přemýšlel o smyslu lidského života,“znovu si na strunu mé trpělivosti zabrnkal uhlazený muž, jenž by se spíše hodil do nějakého módního žurnálu, než za prohnilý vesnický plot. „No, to víte, že jsem o tom už setsakra přemýšlel,“odpověděl jsem. „A k čemu jste dospěl,“ zavrkala opět holubičím hláskem dívka. „Myslím,že je to pouze moje věc,“zabručel jsem nevrle a zpříma se zahleděl do jejích modrých očí. „Promiňte, promiňte,“začala se stydlivě omlouvat. „Samozřejmě, že je to vaše věc, ale přesto bychom to rádi slyšeli…anebo víte…my vám řekneme něco o nás.“
„No, je na čase,“ přitakal jsem.
,Jsme z církve svědků Jehovových a přinášíme vám radostnou zvěst…,“ řekli oba naráz.
„Ale, ale, to se mi podívejme…takže chcete říct, že mi můj šéf zvednul plat?“ kul jsem železo dokud bylo žhavé.
„Ne, to ne, “pousmál se muž, „..my vám přinášíme radostnou zvěst o vašem vykoupení.“
„Ale, ale! Já nic neprodávám…to jste si mne museli s někým splést,“ odpověděl jsem trochu nazlobeně.
„Vy nám nerozumíte,“ pokoušel se znovu navázat dialog zpocený a pitralonem navoněný muž.
„Tak mluvte laskavě tak, abych vám rozuměl, milej zlatej! Zatím z vás nevypadlo kloudný slovo.
„Promiňte, hrozně neradi bychom, abyste si o nás udělal nějakou zkreslenou představu. Nebudeme Vás už obtěžovat tak všetečnými otázkami a radši Vám nabídneme možnost večerního studia a přednášek například z historie a filosofie,“ omlouvala se slečna. A zatímco jsem se rozmýšlel nad její nabídkou, řekl upocený muž váhavě:
„Je to takový náboženský VUML.“ Nevědomky tak na sebe prozradil, že zřejmě již delší čas trpí jen obtížně zvládnutelnou touhou být organizován za každou cenu. Popošel jsem o malý kousek od plotu a důležitě řekl: „Koukněte, mně támhle stojí fůra práce,“ a ukázal jsem na hromadu nerozřezaných kmínků. A pak mě napadlo zeptat se: „A heleďte, co kdybyste mi s tím píchli ? Půjčím vám něco na převlečení. Až to bude hotový – počítám tak do hodiny – pozvu vás na kafe se štrůdlem a vy mi hezky vysvětlíte, co byste rádi..“
To nezvané evangelizátory zjevně překvapilo. „Víte, nezlobte se, to by ale opravdu …ale opravdu nešlo,“vykrucovali se. „Ale já myslel, že ke křesťanům neodmyslitelně patří i skutky pomoci a milosrdenství? Oba mlčeli a zjevně přemýšleli, jak by se co nejrychleji vyhnuli přímé odpovědi, a tak se pomaloučku začali vymlouvat na nezbytné povinnosti, které však blíže nespecifikovali. Na druhou stranu jim však také bylo jasné, že mají velkou příležitost, jak se vetřít do něčí přízně a v budoucnosti případně ulovit dušičku. „My vám tu necháme aspoň naši Strážnou věž…Je to takový maják svobody,“…špitlo spásonosně děvče. Muž, stojící vedle ní, si zcela zjevně oddychl. „A když se Vám bude líbit, tak se nám můžete ozvat a my vás rádi navštívíme znovu.“ Pak se narychlo rozloučili a zmizeli naproti u sousedů, kde ale setrvali ještě kratší chvíli než u našich vrat.
Když o tom všem zpětně přemýšlím, uvědomuji si, že by mi skutečně činilo potíže zvyknout si na to, že by v roce 2025 měl nastat konec světa. Stejně tak nejsem nijak zvlášť rozjásaný z představy, že se tu objeví nějaký Jehova, který si své vyvolené označkuje nesmazatelným fixem, aby je dobře identifikoval mezi těmi, které spasit prostě nelze… „Děkuji, už jsem vzhůru,“odpovídám, když na mne volávají dvě postarší ženy v průjezdu u vlakového nádraží, kudy se vracívám domů z práce, nabízejíce mi zadarmo časopis Probuďte se. Navíc mám opravdu rád Vánoce, jimiž oni pohrdají. A taky bych si hrozně nerad nechal můj osobní život proměnit v křečovitou, nesvobodnou závislost na náboženské sektě v důsledku mizerné a málo uvěřitelné doktríny, podpořené samolibým tvrzením, že pouze jejich společenství zná jediný správný způsob na spásu mého hříšného pozemského života. V neposlední řadě si chci svoji životní partnerku a lásku vybrat sám a nebýt oženěn se ženou, která je sice oddanou služebnicí Jehovy, nicméně spolu bychom byli jen proto, aby krev zůstala „čistá“. Nejsem zdaleka tak přizpůsobivý, jak vypadám, ani se neumím dlouho přetvařovat, zvláště jde – li o city…, a slepá poslušnost se mi prostě hnusí.
Někomu to může připadat jako předsudek, ale nikdo není dokonalý, že?“
Existuje ovšem ještě jeden způsob, jak se zbavit dotěrných a nezvaných návštěv tohoto typu.
Můj přítel Pavel, jehož také donedávna v pravidelných intervalech navštěvovali v jeho činžovním bytu, si vymyslel následující fígl.
Jednou zvečera, kdy se chtěl právě věnovat poslechu svého oblíbence Franka Sinatry, vyrušilo ho z hudebního rozjímání nekompromisní a nemelodické drnčení domovního zvonku. „Koho to sem zase čerti nesou,“ pronesl naštvaně, ale poslušně se vydal k domovním dveřím. Za dveřmi stála dvojice lidí, kteří, jakmile se otevřely dveře, začali k němu promlouvat laskavými a velice luznými hlasy.
Chvíli poslouchal jejich monotónní a nazpaměť nadrčené role, než je přerušil slovy: „Víte, rád bych vás pozval dovnitř a vyslechl vaše naléhavé poselství, ale dnes nemohu. Cítím se,…ehm.,.poněkud malátný. Zkrátka mi není dobře. Motá se mi hlava a přijdu si vysílený. Sotva se udržím na nohou,“ dořekl, a aby ještě více zdůraznil závažnost svých slov, pro jistotu silně zavrávoral. „Ale, ale, vy jste nemocný,“ podivila se dvojice. „Nemůžeme vám nějak pomoci,“ začali se starostlivě vnucovat, naplněni nepředstíranou účastí s Pavlovou chorobou. „Nevím, jestli vám to mohu říct,“sípavě zachrochtal Pavel. „Ale jistě! Nám můžete důvěřovat a svěřit se se svým trápením. Jsme tady proto, abychom si pomáhali,“ svědomitě opakovali jeden po druhém. „No, když jinak nedáte,“ zdráhal se Pavel.
„Prosím vás, svěřte se,“ naléhali znovu ti dva.
„Hm, hm,….,“ udělal Pavel pomlku a pak řekl: „Víte, byl jsem dnes…“
„Kde, kde??“ozvaly se dva napjaté hlasy. „Byl jsem dnes na transfúzi krve…“, dodal Pavel..
Od té doby má pokoj, který tolik potřebuje pro svoji hudbu…




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: mila - 9.3.2004 - 6:02

je to dobre.Mne tez otravovali a mazel je odporoucel. uz je od nich pokoj.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2381 s