Jeho život je plný skandálů, zároveň upřímného obdivu, ale i soudních tahanic. Ty přilákaly, dle jeho vlastních slov, do galerií s jeho obrazy tisíce návštěvníků.

V šedesátých letech se proslavil svými obrazy postavenými na hlavu. Tenkrát zcela nepochopen, dnes už bychom si ho ani nepřáli jinak. Z jeho obrazů srší provokativní energie, takže ani nepřekvapí, jak čerstvě     a povzbudivě vypadá teď ve svých jedenasedmdesáti letech. Umělecký pseudonym používá od roku 1961   a zaznívá v něm jméno jeho rodiště. Ostatně stopy nostalgie lze vystopovat i v jeho tvorbě.

Výstava obsahuje na šedesát obrazů rozmístěných chronologicky v pěti noblesních sálech. Za povšimnutí stojí všechny, ale dovolte stručné postřehy.

Ruka – hořící dům (olej na plátně, 1964/65)
Zajetí barev a jejich kontrastů – nevinná růžová v indigově načernalém prostoru vybízí ke snaze uchopit, pomoci – hořící dům na dlani spojený strouhou plnou krve do předloktí se zříceninou domu, není pomoci, vidím Drážďany, pusto a zmar.

Hlava (olej na plátně, 1960/61)
Silná sugesce protrženého plátna, jímž nakukuje do našeho světa hlava – démon v nás? A opět protiklad teplé růžové s hutnými nánosy studených tónů, rozbolavělé oči přibližují tíhu samoty, ale snad i touhy po svobodě, z otevřených úst čteme otázku – vstoupit? Raději odejít? Není kam!

Jako mávnutí kouzelným proutkem působí vstup do druhého sálu. Přicházíme do jiného kraje, radikální změna barev, motivů. Jen nánosy barev a tahy štětcem prozrazují téhož autora.

Pták (olej a tempera na plátně, 1972)
Přesně takhle si představuji slavíka Oscara Wildea, smutek i nevinnost v očích, čisté přírodní tóny v dokonalé harmonii teplé i studené, změť větvoví. A u tohoto obrazu na této výstavě poprvé „naruby“.         A vůbec to nevadí. Právě naopak, vždyť slavík se udrží. Ostřejší a rychlejší tahy navozují dojem jenom ulétnout.

Průmyslová krajina (syntetická pryskyřice na plátně, 1970)
Stojíte před obrazem a máte dojem, že hledíte na odraz krajiny ve vodní hladině. Na vlnách se pohupují kmeny vzrostlých bříz, nebe se ztrácí, …

Orel (olej na plátně, 1977)
Návrat ke způsobu vyjádření do šedesátých let, tenhle obraz byl pro mě jedním ohromným zážitkem. Orel uzavřený v kleci tmavých tónů nemůže uniknout, hněv sršící mu z očí, ostrý zoban připravený k útoku spolu s křečovitými výbojnými tahy. Zlobu z nemohoucnosti cítíme i přes „bezpečnou“ vzdálenost.

Můj otec se dívá z okna (olej na plátně, 1981)
Konečně uvolnění, vtip. Na co se asi dívají ty blankytně modré oči?

Da. Portrét (syntetická pryskyřice na plátně, 1969)
Opravdu da. Elfí uši jsou možná i ušima krále Oidipa, pod sakem vesta jak od vlámských tkalců, žmoulající ruce, …

Matka s dítětem (olej na plátně, 1985/87)
Monumentální „nářez“. Změť snad všech tónů i barev uzavřená do čtverce. Člověk by tak očekával zemitost, neměnnost, ale… matka uzavřená jakoby ve svém vlastním lůně, spolu s ní tam pluje nevinnost - dítě. Ani si nedovedu představit, že by tento obraz nebyl zavěšený obráceně. Vše uvnitř je v ohromném harmonickém pohybu, tohle by mohl být vysněný život sám.

Abgarova hlava (olej na plátně, 1984)
Opět smutek, výčitky, samota, zajímavé členění barev. Levá tvář Abgara prozářená sluncem, jiskrné oko s pohledem zralého muže, provlněný náznak vlasů působí příjemně hravě. Pravá tvář je tváří stínu, vyhaslému pohledu nepomůže ani růžová. Zanedbání, prošedivělé vlasy, únava, živá zeleň podkladu k nám přes silný nános šedivé a černé ani nemůže. Obrácením si s námi autor pěkně pohrává – co patří minulosti, kde je budoucnost, co je pravá a co levá tvář?

Úzkost (olej a uhel na plátně, 1999)
Nikdy nekončící otázky ve vztahu ženy a muže, ležící postavy těsně vedle sebe, přesto tak samy, přeškrtané falické symboly na hrudi postaršího muže a pohled upřený ke stropu dávají tušit, co se v téhle duši asi děje. A žena? Odvrácená na boku křečovitě svírá jako záchranu přikrývku, která stejně nezahřeje.

Básník (olej na plátně, 2005)
Jak výstižné! Rozervaná hruď, napjatá pudovost, která neuráží, tvář v bolestém výkřiku a kolem padáky – jednou jsme dole, jindy nahoře. Básník tu létá životem. Jen z takovýchto pocitů může vzniknout opravdová báseň.

Strom (olej na plátně, 1966)
Má-li být toto strom života, tak býti raději někde jinde. Silná touha zakořenit vychází planě, neboť mezi náznaky kořenů namísto mízy života živoří oheň. Trny osudu na kmeni, usekané a orvané haluze, z nichž jedna čerstvě krvácí v řezné ráně a zřejmě nikdo nepomůže, nemůže.

Výčet mých zážitků by takto mohl pokračovat donekonečna. Možná byste s mými pocity souhlasili, možná by se vaše představy upíraly úplně jinou cestou. A to je dobře. Nazujte boty, teple se oblečte a určitě vykročte!

_{Georg Baselitz - Obrazy
Galerie Rudolfinum 10.9. - 6.12.2009
kurátor výstavy - Petr Nedoma
koncepce výstavy - Toni Stooss
zdroj obrázků -  www.galerierudolfinum.cz}