Dovést všechny přítomné, zejména děti základních škol, k výrobě linorytu s vlastním námětem i provedením. Téma bylo pro všechny jednotné – betlém. Vznikly tak překrásné vánoční originály a vůbec nevadilo, že se mezi anděly, pannou Marií, či Josefem objevili i koně, had ze zahrady v Edenu a podobně. Snad největší odměnou byly nevěřícně zářící dětské oči nad tím, co s malou dopomocí dokázaly.


Po dvakrát tříhodinovém maratonu jsem položila Matějovi několik otázek. Přestože unaven, rád odpověděl.

Pro většinu lidí jste vy i váš bratr stále znám spíš jako herec. V celovečerním snímku Akumulátor mohl hrdina zachránit svůj život vypnutím televizoru. Nemáte v poslední době pocit, že by takovéto vypnutí opravdu zachraňovalo? Co byste vypínal?
To se ptáte špatného člověka. Já se totiž na televizi vůbec nedívám. Tedy skoro vůbec... a ani mě to netáhne. Takže nemohu odpovědět, co bych eventuelně nechtěl vidět.

Vy sám máte určitě v oblibě loutky. Kdybyste byl profesí režisér, s kým byste raději spolupracoval? Se živými herci, či loutkami?
Já tak nějak loutky nenadřazuji, vlastně mi docela vadí, když se to v současné době občas dělá. K loutkám jsem se dostal až přes spolupráci s bráchou Petrem. A měl-li bych si teoreticky vybrat mezi loutkami, nebo živými herci, asi by záleželo na tom, co bych dělal. Ale je vždycky zajímavé propojit živé herce a loutky v jeden barevný celek a nechat je se potkat.

Já sama jsem se před pěti lety zúčastnila na tomto místě vašeho jiného projektu pro děti základních škol. Tenkrát jste nás učil dělat právě dřevěné loutky. Mohl byste čtenářům trochu přiblížit vaše umělecké dílny pro děti?
To je taková doplňková činnost. Při cestách s některými představeními, kde se loutky vyskytují ( třeba Barokní opera nebo Bouda - La Baraque), jsme otevírali krátké několikahodinové ateliéry, kde si zájemci mohli s naší pomocí vyrobit primitivní, ale funkční loutku. Mohli tak víc poznat principy pohybu loutek a jejich vodění a odnést si vlastnoručně vyrobený suvenýr ze setkání s loutkovým divadlem.
Jindy jsme s básníkem Radkem Malým objížděli knihovny a měli připravený asi hodinový pořad, ve kterém se pracovalo s říkadly i obrázky z nového Slabikáře, na jehož vzniku jsme se oba podíleli. Vzniklo z toho takové krátké obrázkové a říkankové divadlo.
Pak přišel na řadu linoryt v souvislosti s výstavou obrázků ke knížce, kterou jsem ilustroval touto technikou. Lze tu vytvořit v poměrně krátké době celé dílko a vyzkoušet grafickou techniku, ke které se každý může vrátit doma a pracovat s ní dál. Navíc, jak vidno tady okolo nás, po takovéhle dílně tu kolem zůstávají pěkné obrázky.

Ilustroval jste několik knížek, která vám byla nejbližší?
Na to vůbec nemohu odpovědět. Ke každé mám jiný vztah. Tři knížky, které jsem ilustroval pro Jiřího Stránského, vznikly na základě dopisů z vězení, které Jiří psal dceři Kláře a synovi Martinovi ( Perlorodky, Povídačky pro Klárku a Povídačky pro moje Slunce, pozn. autora ) ve snaze být přítomen ve své rodině v době, kdy jej minulý režim odsoudil k několika letům vězení. Je to stejně osobní a pro mě vzácné, jako třeba pro někoho šperk po rodičích, který jednou předají svým dětem. Jiná knížka, kterou jsem ilustroval, vznikla na základě vzpomínek staré paní žijící v Americe. Anička Gráfová v ní vzpomíná na svou babičku a zároveň vypráví o sobě, o tom, jak prožila období dětství, dospívání i dospělosti a jak vnímá svět z perspektivy stáří. Moudrá, vtipná, bystrá a laskavá knížka spojená s jedním pozoruhodným lidským životem. Pro mě to byly vlastně mé první ilustrace. Knížka Jak říkala babička vyšla v devadesátých letech v poměrně velkém nákladu, ale technické provedení nebylo nejlepší. Dneska už se nedá v obchodě sehnat, ale přitom je obsahově nádherná. Nedávno jsem ji našel v Havlíčkově Brodě v knihovně a potěšilo mě, jak je „osahaná“, je vidět, že jde z ruky do ruky.

Máte široké spektrum aktivit, jak to všechno vůbec stíháte?
Až se sám někdy divím, ale tak to nějak přichází samo. A určitě je to tím, že na tohle všechno nejsem sám. Když pracujeme s bráchou společně, je fajn, že nemusí ani jeden z nás řešit všechno, máme to rozdělené a navíc je kolem pár dalších lidí, bez kterých by to takhle nešlo.

Co pro vás znamenalo ocenění v oblasti scénografie, Cena Alfréda Radoka? 
Je to ocenění, které má ve svém oboru velkou váhu. Každý dotázaný z těch, kteří rozhodují, dává do hlasování pouze jeden hlas jedné navržené nominaci. Musí se rozhodnout jasně a konkrétně, která věc se mu nejvíc líbila, hlasuje poměrně dost lidí, ale zase to není otázka nějak masová. Musím ale připomenout, že jsem toto ocenění nezískal pouze já sám. V případě ocenění pro Krásku a zvíře jsme se na scénografii podíleli čtyři a v případě Dobře placené procházky, která byla taky oceněná, jsme na to byli dva. A samozřejmě další lidi, kteří tomu nemalou měrou pomohli a bez nichž by to takové nebylo.

Jak se vám pracovalo v tak odlišném prostředí jako je kamenné Národní divadlo? Je to něco úplně jiného, než jsme vyzkoušeli doposud. Jiná je velikost, jiný prostor a technické možnosti. Národní divadlo je pro nás pořád divadelní "svatostánek".
 
A co tedy Obludárium? 
S Obludáriem, které stavíme a bouráme a vozíme po cestách podobně, jako to dělávaly a dělají cirkusy, jsme spíš šmíráci, komedianti a kočovníci. Tady je každé představení jiné. Hrajete pod stanem, musíte stavět, uklízet, zkoušet, pokaždé zažíváte trochu jiné publikum, prostě nic neměnné a to mě baví. Jedno končí, jiné začíná... na další se těšíte... příští očekáváte, je to velké dobrodružství. Oproti tradičním, řekněme kamenným divadlům, nám chybí jisté zázemí, ale jim se zase někdy divím, jak vydrží onen určitý stereotyp, který repertoárové hraní v kamenných divadlech také přináší. V Obludáriu je taky cítit únava a ne všechno vždycky jde hladce, ale změna a pohyb a nasazení do tohohle kočovného života nás osvěžuje a vrací chuť pokračovat a jet dál.

Za sebe, čtenáře a v neposlední řadě za děti děkuji.
Co říkáte? Že to byl ale prima den?!


<sub>7.12.2009 Dětské oddělení Městské knihovny Rakovník Zázemí vytvořila a všechny aktéry pozvala Milena Křikavová „Adventní linorytecký ateliér pod vedením Matěje Formana“ 


                                     

Fotografie: archiv autorky</sub>