Mechanický pomeranč, film, který je dodnes v Anglii zakázán, v nás, filmových nadšencích, i po skoro 40ti letech, zanechává neuvěřitelnou řádku pocitů a jistou nostalgii, která nás při zpětném připomenutí snímku doprovází.

Mechanický pomeranč patří mezi filmy, jimž jsou připisovány snad všechny existující žánry od krimi až po sci-fi. Kultovní Kubrickův film natočený v roce 1971 podle námětu knihy Anthonyho Burgesse působí pochmurným dojmem a ne zcela se ztotožňuje s knižní předlohou. Podle uznávané americké filmové kritičky Pauline Kaelové, která se pustila do srovnání knižní předlohy a filmu, je snímek pouhou ódou na násilí. Kaelová tvrdí, že skeptické Kubrickovo pojetí nám předkládá názor, že zlo se bude neustále vracet a opakovat, kdež to Burgess chce, aby člověk zlu nepodlehl a aby se naučil odmítat negativní společenské postoje. Možná však právě díky kubrickovskému pojetí filmu jsme ochotní vydržet až do konce a zamyslet se nad otázkou zla a jeho zahubení. To, že film vyvolával též násilné sklony k brutalitě, je věc druhá.

Film Mechanický pomeranč rozhodně nepatří mezi tuctové snímky, u kterých bychom si byli vším tak dokonale jistí, až by nás sledování přestalo během několika úvodních scén bavit. Koneckonců, ani v Pomeranči se nejedná o nic mimořádného. V reálném životě najdeme několik možných typů násilí, že podoba partičky mladých mužů s brutálními sklony scházející se v mléčném baru nás nijak nezaskočí. Ne každý si však troufne násilí převést na filmová plátna v této podobě a především v době, která na to není dostatečně připravená. Potemnělá atmosféra s živými barvami, nejistota visící ve vzduchu, psychodelická hudba a klasické městské prostředí. Atributy, které se násilí jen nabízí. V neposlední řadě i partička imbecilů v čele s Malcolmem Mcdowellem. Mladým hercem, který dal celému filmu dokreslující násilný výraz.
Alex DeLarge. Vůdčí postava čtyřčlenné party, která se baví neobvyklým způsobem. Sex, ultranásilí, rvačky a loupeže. Jak je libo. Postava v podání Malcolma McDowella, který jako by se pro tuto roli zrodil. Jeho šibalský úsměv, soustředěný výraz modrých pronikavých očí, komičnost, jistota v každém svém pohybu, ale především dokonalé ztotožnění se s postavou ústředního Alexe DeLarge. Ztvárnění, jež si zaslouží víc než jen obdiv.

Filmy tohoto druhu se zkrátka nezavděčí každému. Ovšem i ti, kteří filmem opovrhují jsou svým způsobem důležití, jelikož právě oni jsou nuceni nad smyslem a zpracováním snímku přemýšlet, i když se ztvárnění naprosto vymyká jejich představám. Co může však tvůrce potěšit víc než negativní ohlasy diváků nad svém negativně laděném díle?!

_{Zdroj foto: dokina.tiscali.cz}