Ne nadarmo získá v Paříži roku 1937 Velkou cenu a Zlatou medaili, vysoká ocenění prestižních architektů. Za zmínku stojí i Krejcarova stáž v Moskvě v letech 1934 – 1935. Milenin manžel totiž až do těchto osudných let inklinuje ke komunismu. Tvrdá realita vzorové země jej ale rychle vyléčí…

Jesenská má konečně šanci naplno rozvíjet žurnalistické vlohy. Dveře předních českých novin má otevřené. Několik článků pošle do deníku Tribuna, více si však její tvorbu užijeme v politicko-kulturním časopise Přítomnost . Ten začal vycházet již roku 1924 díky podpoře T. G. Masaryka. Prvním šéfredaktorem se stane již zmíněný Ferdinand Peroutka. Časopis vychází pod názvem Dnešek i během nacistické okupace a jeho fungování je zastaveno až v únoru roku 1948. Od roku 1995 začne jako čtvrtletník opět vycházet, tentokrát pod taktovkou MUDr. Martina Jana Stránského, vnuka Jaroslava Stránského , jednoho z předních členů původní redakce. Píše ale i do Národních listů, vycházejících mezi roky 1861 – 1941, či Lidových novin , orientujících se na zahraniční politiku a kulturu ve vztahu k našim poměrům. Ty existují od roku 1893 a až do roku 1948, kdy jsou také zakázány, se těší velké vážnosti. Jesenská se v nich staví coby autorka vedle osobností jako T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Josef Čapek, Karel Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček, Jan Drda a další. Věhlasu dosáhnou zejména její statě o vztahu Čechů a Němců v pohraničí a postřehy k formování Sudetoněmecké strany založené Konradem Henleinem. O něco méně se podílí na chodu Pestrých listů i Pestrého týdne, dnes trochu zapomenutého ilustrovaného časopisu z období první a druhé československé republiky, který se udrží v chodu i za dob Protektorátu Čechy a Morava. Jesenská se v něm angažuje koncem dvacátých let a již tehdy je znám vysokou úrovní zpravodajství v interakci s obrazovou přílohou, která tehdy ještě nestojí zdaleka v centru pozornosti (oproti dnešním tiskovinám). Nevyhne se ani komunistickým tiskovinám. Podobně jako jejímu choti, Jaromíru Krejcarovi, učaruje i Mileně rodící se komunistická strana a pohotově se činí v novinách Svět práce. Zklamání přijde o rok později, než u Krejcara. Milena si uvědomí dosah Stalinských praktik a dává od komunismu ruce dál.

Jsme v roce 1936 a Milena opět sahá po dlouhé odmlce k berličce pošramocené psychiky – kokainu. Myšlenkový přerod od komunismu zpět k čiré demokracii ustojí bez větších obtíží, ostatně, názorový vývoj považuje jako liberálka vždy za lepší, než konzervativní ustrnutí na zdánlivě optimálním, leč neměnném uspořádání. Co jí přidělává vrásky je Jaromír Krejcar. Ačkoliv počátek manželství i s dobou, kdy se jim roku 1928 narodí dcerka Jana, které však Milena neřekne jinak než „Honzo“, počítá za nejšťastnější období života, i druhý vážný vztah se jí začne pod rukama sypat jako domeček z karet sfoukaný uragánem neporozumění. Stále obtížněji se také vypořádává s horšícím se zdravotním stavem. Klouby jí mučí revmatismus a od 32hodinového porodu Jany se přidávají i další zdravotní problémy. Závislost na kokainu je pomalu zastiňována závislostí na morfiu. Tentokrát - na rozdíl od puberty - hlavně kvůli bolestem na těle.

Krejcar se s Milenou rozvede na dálku. Výchovu Honzy Jesenská nezvládá dvakrát dobře. Do mateřského typu má daleko. Zdravotní problémy jí také nepřidají, takže běžné záležitosti péče o dítě přebere raději chůva. Nespoutanou bohémskou povahu Honza zdědí po matce. Plně se rozvine ale až s nastávající pubertou. Té se však Milena nedožije. Prozatím bydlí se svým posledním partnerem Evženem Klingerem. Honza po letech vzpomíná na poslední roky s matkou jako na čas usmíření – samozřejmě způsobem sobě vlastním: „Nikdy jsem neměla pocit, že jsem harant, který se dospělým plete do řemesla a je tu vlastně jenom jakýmsi přívažkem domácnosti“ . Do Československa se zatím vkrádá chlad a zlo. Milena bojuje proti fašismu tak, jak nejlépe umí – perem. I to se jí brzy zdá málo. Uvědomí si závažnost situace a přidá se k odboji, který převádí židy přes hranice do Polska. V ilegalitě bohužel nezůstane. 11. listopadu roku 1939 si pro ni přijde gestapo. 11letá Honza svou matku již nikdy nespatří.

Nacisté pošlou Milenu na „převýchovu“ přímou čarou do koncentračního tábora Ravensbruck, ležícího 90 kilometrů od Berlína. Na jeho stavbu před otevřením roku 1939 dohlížel sám Heinrich Himmler. Jedná se o ženský tábor a zprvu se zdá, že většina žen v něm má i šance na přežití. Jesenská se zhostí úlohy zdravotní sestry a stane se i psychickou oporou dalších žen. Hlavně těch těhotných. V Ravensbucku totiž najdete stovky těhotných dívek (a dost jich otěhotní i během „pobytu“). Úmrtnost novorozeňat je ovšem neúprosná. Přežije jen každé sté a to je většinou matce odebráno. S postupujícím časem se podmínky horší natolik, že z 130 000 vězněných žen dožije konce války jen 40 000. A to 30. dubna 1945 vypraví nacisté ještě zkázyplný pochod smrti čítající na 20 000 účastníků. Když se k táboru konečně dostane sovětská armáda, najde tu už jen zubožených 3 500 žen a 300 mužů . Milena mezi nimi není. &Spatné podmínky nepřežije roku 1944.

Zdá se, že by zde mohlo ohlédnutí za životem Mileny Jesenské končit. Není tomu tak. V Praze totiž zanechá to nejdůležitější, co kdy žena může na světě mít – dítě. Jak se vede Honze (1928–1981) po smrti matky? Výchovy se s pokusí ujmout její dědeček Jan Jesenský. V rodině má tak již druhé nezvladatelné děvče. Honzy otec se uchýlí do exilu v Londýně, kde má i lukrativní pracovní nabídky. Na dva roky se poté vrátí, aby vyučoval na VUT v Brně, ovšem s rokem 1948 se vrací do zahraničí. Umírá roku 1950 v Londýně. Honza jej jako otce pomíjí. Sama se vydává raději za Kafkovu dceru, což jí několik historických souvislostí neznalých literátů i věří. Roku 1947 dědeček Jesenský umírá a zanechává vnučce dědictví milion korun! Jenže dcera kráčí ve šlépějích Mileny ještě důsledněji. Milion s přáteli (včetně těch, kteří bývali milenci její matky) zvládne během roku rozvířit na jedné velké párty. Nejznámější je její dlouhosáhlý románek s Egonem Bondym, který vydrží celá desetiletí, překoná desítky nevěr i stále se kupící Honzy manželství. Bondy kvůli ní skončí za mřížemi i v blázinci. To Honzu čeká vězení z trochu jiných důvodů. Zřejmě po matce není dvakrát mateřským typem. A to přesto, že má pět dětí. První čtyři se svým prvním mužem, Milošem Černým, jehož jméno jí bude i nadále provázet životem. &Spitá se však, že to poslední pravděpodobně nebude jeho. Po porodu pátého v 60.letech je však za špatnou péči odsouzena na 12. měsíců (roky 1963 a 1964) v pardubické ženské věznici.

Neumírá ani vzpomínka na Milenu. Z trefným poznámek k předválečnému vývoji i posunu mezilidských vztahů – zejména pak v pohraničí, kde se rodí česko – německý konflikt, čerpá celá řada pozdějších literátů. Po revoluci se roku 1996 dokonce „dočká“ propůjčení Řádu T. G. Masaryka II. třídy in memoriam. Tou dobou by se již rok mohla honosit cenou instituce Jad Vašem Spravedlivá mezi národy v Jeruzalémě.

_{Ikonka: kafka-franz.com}