K vůním, jež na mě působily a působí, se hlásím postupně, dle data vzniku, ale bez schopnosti jim přiřadit jakoukoliv preferenci. Na jaře se otvírají studánky, ženy téměř denně své šperkovnice, já svou kadidelnici zrovna teď. Někomu to nevoní. Jinému ano, ale „… víš, já bych tam dal ještě tohle …“ A v tu chvíli máme jeho smradíky. Těžký úkol. Zvlášť pro ty, jež ví, o čem hovořím. Nasypu stopu. Starého psa novým kouskům nenaučíš!

První jsem poznal, když mi bylo nějakých deset. Takový kluk se většinou maluje s oválným tělíčkem, z něhož trčí čtyři hůlky. Ruce a nohy. Konečně dokreslený utekl z obrázku. Poslali ho skoro k čertu, že se o něj někdo postará, …ale, „mladej, moc času nemáš, makej, za půl hodiny na to jdeš …“ „K čertu“ se jmenovalo LYŽÁRNA a on se zastavil nábožně už na prahu. Skrz kouřovou clonu nemohl najít nikoho, natož svého trenéra. Prokristánka, oni to tu podpálí! Pak někdo hmátl po jeho běžkách, které držel před sebou v natažených pažích. „Ukaž, a připaž, kulíku!“ Nasával omámeně vůni vosků. A pak někdo přišel z venku a vztekle třískl dveřmi. „Stáhněte ty lyže (umyjte skluznici), to už udrží jedině klistry!“ Koukl se z okna. Slunce se vehementně hlásilo o slovo a ve sněhové břečce o kus dál se cachtaly vrány. Jenže fořti už vytahovali klistry z "jeduvaku", kufru plném nepředstavitelných tub a válečků a ve vzduchu ucítil nezaměnitelnou vůni té záchrany. „A hlavně nesahat na kliky!“

S druhou jsem se potkal o nějakých pět let déle. Lodě, debly i singly přistávaly po náročném dnu, v němž absolvovaly Stvořidla na Sázavě. „A jde se hned na věc, pardi!“ Ti vytáhli skelnou tkaninu, plechovky s polyesterem, dokonce nůžky a lodě vytáhli ze stínu na slunce, protože je potřebovali suché. Vůně rozdělaného polyesteru je mimořádný fet. Je v něm ukryto krásné příští i nečekaně tvrdé a drsné minulé. „A připravte nám, holky, indulonu, budem ji potřebovat. A napijte se za nás, my nemáme čas.“ Když se blížila sezóna, chodil jsem schválně každý den do loděnice, kde Standa Pužman, tehdy mistr světa ve sjezdu na divoké vodě, stavěl nové lodě. Požitek největší. Každá nová vrstva se musí pečlivě prohníst, aby se spojila dokonale s tou předchozí a přebytečné lepidlo se vymačkalo pryč. Handly only! A chtěl bych vidět toho, kdo po takovém výstřelu dokáže zůstat v blocích!

Na třetí jsem se načekal do devadesátého! Už jsem ani nevěřil, že se dočkám. Vůně vysokohorské alpské chaty. Důstojné a čisté stáří stavebního materiálu. Naakumulovaná vůně horkých a mrazivých dnů pod jednou střechou z použitého dřeva a většinou chlapským odérem. Mezinárodní dýchánek. A kecíky kdo, kdy a kde. Že chybí proč? Nechybí. Tady zapotřebí není. Ano, zažíval jsem to pravidelně i v Tatrách. Ale tady to má esprit nejméně celé Evropy a nejmíň tisícovky metrů k dobru. Že Asie a Amerika umí vyjet ještě mnohem výš? Jo, jistě, ale s nikým tam člověk většinou nepokecá … A jazyk mi ještě nevyřízli. Takový kluk se většinou maluje s oválným tělíčkem, z něhož trčí čtyři hůlky. Ruce a nohy. Konečně dokreslený uteče z obrázku. Jistě najdete jemu podobné. Sám na to jde málokdy…

_{Zdroj fotografie www.skimagazin.cz}