Jestliže Aracataca je malé městečko, školy už získal v kolumbijském hlavním městě Bogota . V rodišti tyl z milovaných náručí svých prarodičů. V Bogotě maturoval na gymnaziu. Vysokou tamtéž nedokončil. Až moc už jej lákala novinařina a psaní. A z novinařiny zpravodajská oblast. V barvách významného bogotského listu El Espectador se dostal do Evropy, pracovně i na Castrovu Kubu. Mohutnou imaginaci v psaní uplatnil přece jen nejlépe až ve své prozaické tvorbě. Pro svět jedině dobře. A pro něj samotného? Též.
Dostal jsem se k němu jako spousta jiných u nás, už v sedmdesátých letech. Román Sto roků samoty je nejznámější z jeho tvorby doposud. Márquez stačil obsáhnout šest generací rodiny Buendíů a osudy vesničky Macondo. Ve vynikajícím překladu Vladimíra Medka. Kritika ten mnohavrstvý příběh či dokonce ságu vtěsnala pod označení magický realismus. Často se ke knize vracím. Proč? Dýchá na mě z ní daleko víc magičnosti než toho realismu. Způsob, jakým spisovatel přechází bez jakýchkoliv zábran z reálií vesnického života do ploch nezkrotné hry se slovy i situací je pro mě veliká učebnice vyjadřování, bez ohledu na obrovský rozdíl poledníků, jež rozlišují jeho domovinu od té naší. Marquéz s neochvějným klidem převrací či aspoň posouvá vžité chápání předmětů i běžných úkazů. Nadpřirozené jevy popisuje samozřejmě, třeba v pohádkách se objevující létající koberce, ale led chápe jako zázračné nadělení, spadlé odkudsi shůry. Bezprecedenční střídání obého je skvostné. Osou románu je prokletí, zde tedy rodové. Co z něj vyplývá? Samota. Všech a všude.

Po deseti letech se mi dostala do rukou útlá knížka Kronika ohlášené smrti. Novela. Čekal jsem jiný druh literatury a dočkal se. Bratři zneuctěné dívky postupují dle zákona své krve. Označeného prznitele jdou zabít. Přes všeobecnou známost jejich úmyslu své dílo dokončí. Absurdita. Ta dotažená marquezovsky do roviny létajících koberců. Zavražděný Santiago Nasar, napůl Arab a napůl Kolumbijec, ve vsi, kde žil, byl velmi uznávaným občanem. Všechno se ale změnilo v den, kdy se Angela Vicariová vdávala za Bayarda San Romána, velmi zvláštního, bohatého a vlivného člověka, kterého ale vůbec nemilovala. Ženich zjistil, že není panna a nevěsta nazdařbůh označila Santiaga za původce. Kronika dostala obsah.

Gabriel José García Márquez už ve své zemi nežije. Přesídlil do Mexika a to střídal s Barcelonou ve &Spanělsku. Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 1982. Ale Jižní Amerika čouhá všem jeho knížkám z bot. Být světový a nohy v rodné hroudě. Joj!