Už si nepamatuji, kdy k nám přesně Jindřiška přišla, ale brzy jsem si všimla její aktivity a především příklonu ke všemu kulturnímu, což dokázala velmi brilantně hodnotit a ještě lépe o tom psát. Z počátku jsem jí trochu honila kvůli klasickým chybám, jež dokázala velmi rychle odstranit, aby se stala velmi kvalitní recenzentkou. Když jsem se s ní po čase potkala osobně, vyprávěla mi, že jí náš web psychicky zachránil. Trpěla totiž vleklými zdravotními problémy, kvůli nimž nechodila do práce, ač dlouhá léta působila ve školství. Literární tvoření jí tehdy přineslo v pravou chvíli vítanou změnu.

Častěji jsem s ní komunikovala po e-mailu, později po skypu. Ale dodnes vzpomínám na jedno sobotní odpoledne, které jsem s ní strávila na přehlídce mladých divadelníků v Ypsilonce. Tam se cítila ve svém živlu a vlastně já rovněž. Po každém představení mi vyprávěla své dojmy, já jsem jí na oplátku sdělila své. Oboje vzácně shodné. A pak přišla řeč i na mužské, na život a na všechno. Měla jsem zrovna jakýsi světobol a Jindřiška mi z odstupu svých životních zkušeností dokázala napumpovat naději do žil. Vysvětlila mi rovněž, že každá ženská si musí držet nějakou úchylku, výstřednost. Ona si držela minisukně. A sama se tomu uměla zasmát.

Během svého relativně krátkého působení na poli profesionální novinářky, na kterou se vydala díky zkušenosti z Webmagazínu, se poznala s řadou významných osobností. Velmi si vážila pana Svěceného, vyprávěla mi o návštěvě u pana Skopečka, který kvůli ní běžel pro polárkový dort a jiné zajímavé příhody. Nakonec zakotvila v časopise o bydlení, kde mohla uplatnit své estetické cítění a vkus.
Také si vybavuji premiéru dramatu Konkurenti na „Palmovce“, kde se jí uprostřed představení rozezvonil mobil a ona rudá až za ušima jej nedokázala vypnout. Zatímco se herci snažili na jevišti, činila si pečlivé poznámky. Rozuměla jsem jí v tom, že nedokázala v divadle sedět jako divák, ale spíše uvažovala, co napíše. Postihla mě totiž naprosto totožná deformace.

Jindřiška vždycky poctivě plnila termíny a zadání. A přitom stíhala tisíce věcí. Přestavovala chatu, starala se o rodinu, pěstovala s láskou květiny a věnovala se všemožným ručním pracím. Bohužel ale i ona skrývala své třinácté komnaty. O nichž nechci veřejně hovořit. Snad jen prozradím velké trápení s maminkou a babičkou, jež jí, myslím, ubíralo hodně sil.

Když jsem s ní hovořila pět dnů před nástupem do nemocnice, sršela alespoň na pohled optimismem, rychle dokončovala resty a jen mezi řečí sdělila, proč jí vůbec čeká hospitalizace. Trochu mě tím vyděsila. Leč se tvářila, že se nic zvláštního neděje. V žebříčku činností a povinností odsunula samu sebe až na konec.

A pak odešla. Navždy. Čímž zarmoutila své blízké, ale i nás, jež jsme jí mohli poznat v redakci, nebo alespoň prostřednictvím jejích textů. Jindřiška byla inteligentní, nesmírně pilná a slušná ženská.Opustila nás, jak už se nespravedlivě stává, příliš brzy. Mně osobně bude chybět právě pro své vidění světa a obdivuhodnou energii. Před kterou mi nezbývá, než smeknout.