Jak byste popsal vztah mezi Vámi a Muhammadem Alim – jak v ringu, tak i mimo něj? Byli jste vyloženě nepřátelé nebo jen velmi přesvědčení protivníci?
Setkali jsme se před mnoha lety při jedné sportovní události tady ve Philadelphii, ale nějaké přátelství mezi námi nebylo. Žije téměř na druhé straně země a kvůli jeho nemoci by jakákoliv komunikace teď byla obtížná. Bohužel média neustále vytahují čtyři desetiletí staré věci, ale já – stejně jako Ali – jsem se už posunul v životě dál, k jiným věcem.

Muhammad Ali Vás jednou nazval „tím nejdrsnějším a nejtěžším soupeřem, kterému kdy čelil“ a řekl, že zápas, který byl pro fanoušky nejdůležitější, byl ten proti Vám v Manile. Co znamenal zápas v Manile pro Vás?
Dívalo se na něj přes 300 000 000 lidí po celém světě a opravdové války byly na jeden den pozastaveny, takže to lidé mohli poslouchat. Žádný jiný zápas v historii neměl takovou odezvu u veřejnosti.

Co se týče Manily, Jerry Izenberg jednou řekl: „ Ali – Frazier III byl Ali – Frazier III. Nic se tomu nevyrovná. Nikdy jsem nebyl svědkem něčeho takového. A řeknu vám ještě něco. Oba bojovníci tu noc vyhráli a oba prohráli.“ Co si o tom myslíte?
Takové jsou názory. Já vím to, že bylo hrozné horko a já tam byl kvůli práci. Byl to těžký boj, ale já si nemyslím, že byl těžší než první zápas mezi mnou a Alim. I když jsem nepochopil rozhodnutí, mnoho lidí uznává, že jsem vyhrál, protože Ali požádal (Angela) Dundeeho, aby mu sundal rukavice na konci 14. kola kvůli trestu, který jsem na něj hodil. Bohužel lidé nevěděli, že jsem byl na levé oko slepý po celou dobu mé kariéry, a když mé dobré oko bylo zasaženo a já neviděl, můj manažer (Eddie) Futch se rozhodnul, že do 15. kola nenastoupím. Nejsem za to rád, ale svého trenéra posloucháte, protože možná vidí něco, co vy ne.

Co zápas v Manile znamenal pro Vás?
Bylo to zklamání, ale nelpím na minulosti.

Proč jste začal s boxem?
V naší komunitě jsme měli pouze jednu televizi a muži, včetně mých strýců, se scházeli každou středeční a páteční noc, aby sledovali zápasy. To a můj strýc Rocky, který říkal, že jsem podobný Joe Louisovi, mě přivedlo k boxu. Začal jsem trénovat v Jižní Karolíně. Sledoval jsem šampiony, jako byl mladý Joe Louis, a navíc jsem byl motivován – chtěl jsem lepší život pro mě, moje rodiče a celou rodinu. Tak jsem se rozhodl, že se jednou stanu mistrem světa a slíbil jsem jim, že se o ně postarám, a to jsem taky udělal.

Co si Vaši rodiče mysleli o tom, že boxujete?
Máma řekla „Ne, moje dítě ne.“ Byl jsem nejmladší z 16 sourozenců a nikdo neměl dobré vzdělání, aby mohl pro mámu a tátu něco udělat, a tak jsem se rozhodl, proti jejich vůli, stát se šampionem.

Kdy jste začal snít o tom, že se jednoho dne stanete šampionem?
Když mi bylo sedm. Jak už jsem říkal, vždycky jsem sledoval zápasy Papst Blue Ribbon a The Gillette Razor; ty ze mě udělaly velkého bojovníka. Viděl jsem všechno, co se tam dělo a naučil se všechny boxovací pohyby, už když jsem byl malý. Také když jsem vyrůstal mi moji strýcové říkali další Joe Louis.

Jak jste se vyrovnával s rolí živitele rodiny, když jste byl teprve teenager a pracoval jste a trénoval box?
Bylo to těžké, ale dokázal jsem se soustředit na svůj cíl stát se šampionem.

Chodila Vaše rodina na zápasy?
Na některé ano, ale na mnoho z nich nemohla, protože se konaly daleko od jejich domovů.

Když jste popisoval Váš boxovací styl, použil jste termín „smoking“ („kouřící“). Co to znamená?
Bylo to „smokin´“. To říkal můj trenér Yank Durham – měl jsem jít a boxovat tak, až se bude z těch rukavic kouřit.

A jak byste popsal Váš styl boxování ve srovnání s ostatními šampiony v těžké váze z 60. a 70. let?
Řekl bych, že to byl mix stylu Rockyho Marcianiho a síly Joe Louise. Také styly zápasů středečních nocí, které jsme sledovali shromáždění kolem televize, mě ovlivnily.

Myslíte, že Vás někdy nechali soupeři schválně vyhrát? Nebo nechal jste Vy někdy někoho vyhrát?
Nikdy!

Vyhrával jste, ale také prohrával. Jaké byly reakce vašich fanoušků, když jste prohrál? Jaké nejsilnější pozitivní i záporné reakce na vaše zápasy jste zaznamenal?
Cítil jsem se špatně kvůli mým fanouškům, kteří ve mě věřili. Ale já to cítím, jako kdybych prohrál pouze dvakrát proti Georgi Foremanovi. I tehdy jsem však odešel vzpřímeně, ne na nosítkách nebo tak něco. To pro mě byl úspěch. Ten zápas v Manile – každý křičel, že jsem měl vyhrát já.

Dostal jste hodně dopisů od obdivovatelů?
Mám štěstí, že moji fanoušci obou pohlaví a všech věkových kategorií píšou, volají a dodnes mi posílají i emaily. Všechny je miluju a respektuju.

Co Vás Váš otec naučil, co se týče děvčat?
Jako mladík jsem měl holky rád a ony měly rády mě, můj otec vždy říkal: „Chovej se k nim s úctou.“

Jak si myslíte, že by vypadal zápas mezi Vámi a Mikem Tysonem?
Myslím, že s Mikem bych neměl žádný problém. Byl menší, o trochu menší než já. Padlo by hodně ran, ale já myslím, že bych jich rozdal víc než Mike. Nedávno řekl Angelo Dundee mému manažerovi Lesu Wolffovi, že tuhle otázku dostává docela často a odpovídá, že Mike by nevydržel ani tři kola.

Proč navrhujete vaše vlastní rukavice a výstroj?
A proč ne?

Co pro Vás znamenala vaše boxerská tělocvična?
Boxování byl můj sen. Ta budova byla jen moje, moje hřiště, moje kancelář, můj domov. Cvičil jsem tam a udržoval mysl při práci. Ta tělocvična tam vždycky byla. Byl to můj život.

Co si myslíte o tom, že se George Foreman stal ministrantem?
Bylo to skvělé. Pocházím z rodiny silně vázané k církvi a ty hodnoty mi byly vštípeny už jako dítěti. Dnes je můj syn Marvis kazatelem.

Co pro Vás znamenal zpěv a jak byste popsal vystupování jako hlavní zpěvák Passant Brothers?
Já nebyl hlavní zpěvák Passant Brothers, hráli pro mě v The Smokin´ Joe Frazier Review Show. Tam jsem byl hlavní zpěvák. Zpívání jsem miloval, měl jsem ho v srdci. I teď pořád zpívám, dokonce i cestou do postele.

V roce 1973 jste koupil plantáž v Jižní Karolíně, aniž byste ji viděl. Měl jste k ní nějaký vztah?
Koupil jsem ji jako investici a slíbil mámě, že nám usnadním život. Byl to můj slib.

Dělával jste nejrůznější kousky na vaší motorce – jízda ve stoje, vleže, s překříženýma nohama. Pořád máte tak dobré reflexy, abyste mohl jezdit?
Vzdal jsem to. V drogerii nemají, že vás zabije rychleji než nehoda na motorce.

VĚDĚLI JSTE:
Muhammad Ali byl od počátku 60. let členem náboženské skupiny The State of Islam (Islámský stát), která věřila v separaci ras, protože všichni běloši jsou modroocí ďáblové. The State of Islam sdílel stejné myšlenky s bílými rasisty z Ku-Klux-Klanu. Tyto dvě organizace se pravidelně setkávaly a diskutovaly o možném spojenectví. Muhammad Ali měl dokonce projev na shromáždění KKK a před zápasem v Manile se touto zkušeností chlubil v rozhovoru, který je zahrnut ve filmu.