Jezdit autem, to bylo vždycky nebezpečné, a tak jen slaboch může tvrdit, že je to "stále nebezpečnější". Pravda, dnes můžete každou chvíli přijít i o řidičský průkaz. Nebo dostat botičku. Nebo...

Jízda na kole zkrátka oproti autu skýtá netušené možnosti. Chvíli si to "mastíte" po krajnici, ale když je zácpa, hup na chodník. Potom to fiknete hezky po přechodu, kterým byste ale bicykl měli správně tlačit. I když netlačíte, sotvakdy vás za to dostihne bodový systém!
Jednou v srpnu (o čemž se v únoru píše zvlášť příjemně) jsem si to na kole šinul okolo rohu náměstí X, když se vynořila úhledná policistka. Zvedla ruku, i když se zdála nesvá. Aby ne! Co když na to šlápnu? Zůstala by neschopnou před očima desítek občanů!
To jsem neudělal a zastavil. Tasila notýsek: „Provádíme kontrolu vybavení cyklistů. Občanský průkaz.“
Nosívám. Policistce trvalo, než opsala údaje, ale možná je při podobné kontrole jedním z cílů i to, aby TRVALA. Řekla: „Přední a zadní světlo máte v richtiku, takže vaše kolo je vybavené dostatečně."
Fúú! Už jsem se totiž předem lekal, že bude chtít vidět i nářadíčko nebo pumpičku. Lepení na dušičku. Blatníky. Nárazníky. Kufr. Také zadní světlo mi nesvítí, ale byl den bílý a policistka světlo nevyzkoušela. Mezitím se ale zpoza rohu vyloupla její mladší kolegyně.
„Jediné, co bych vám vytkla, že jste jel po chodníku,“ řekla v tu chvíli ta první, a právě na ta slova jsem celou dobu čekal. Celý čas a právě pro ten chodník jako beránek.
„Mohla bych vám dát pokutu, ale protentokrát…“
Ihned jsem pookřál. I to je smyslem takových kontrol? Někdy... Vystrašit vás, abyste se pak už koukali na svět nově a zvesela? Aspoň chvíli? Snad. Broukl jsem bezbarvě: „Ani se radši neptám, kolik by taková pokuta mohla obnášet...“
„Až dva tisíce.“
„Tak to si na vás musím dávat pozor!“
Usmála se: „Pro dnešek je to jen pokárání.“
„Tak to jste hodné. To teď o vás budu všude říkat.“
„Jéje! To kdybyste dělal.“
„Navíc jste obě i hezké..."
A to už bylo přes čáru a genderově nevhodné. Měl jsem si to odpustit, nejméně v případě mladší policistky ale šlo o pravdu - a chtěl jsem jim taky udělat radost, jak by řekl třeba i Zdeněk Svěrák. Když udělaly radost mně... Policejní prezident, kdopak ví, asi vyhlásil Den dobrotivosti. Přece jej nezkazím. A dodal jsem: „Ale tuhle mi právě váš kolega řekl: Jeďte po chodníku! Hm. Asi mínil cyklostezku?“
Přikývla. Asi. Vedl jsem kolo pryč a dvě policistky zmizely za rohem. Uf!
Usměvavý den. A usměvavý důchodce, který to celé pozoroval, se ptal: „Tak co?“
„Dobrý.“
„Tak hezkej den.“
„Hezkej!“ pokračoval jsem v pěší cestě, ale najednou koukám sám na sebe a... Fičím si to létem a po chodníku zas! Radši jsem sjel do ulice a teprve na Koterovské se vrátil, jenže už na cyklostezku, a hnal se, kličkoval okolo lidí jako lyžař při slalomu a oni zase jako by o existenci cyklostezky mnoho netušili. Naštěstí... jsem nesrazil žádné dítě. Jenže pozor. I to se stává, ne ovšem třeba v Německu, kde jsou chodníky a cyklostezky striktně odděleny.

_{ikonka www.horydoly.cz}