Sousedský spor-I.díl
28.02.2010
Josef Kotěšovec
Próza
Dokázal Vás někdo někdy pořádně naštvat, například drzý a neomalený soused? Alfons &Stístko ukáže, jak v takovéto situaci postupoval on.
Alfons &Stístko se jevil jako prostý, pečlivý člověk. Žil v malém domečku na kraji města, které se jmenovalo Borová, a den co den jezdil na mopedu Babetta na nákup a na zákusek zapitý kávou v místní kavárně. Alfonsova duše byla laskavá a hodná, mouše neublížila. Tento člověk měl rád přesnost, spravedlivost a důslednost. Není proto divu, že velmi dbal o své obydlí i o věci své. Jednoho letního krásného slunného dne se Alfons &Stístko probudil se záměrem stejným, jako předchozí dny. Chtěl si k snídani namazat rohlík máslem a vynikající domácí jahodovou marmeládou, kterou sám dělal; chtěl jako obvykle nahodit svůj moped, den předtím pečlivě omytý a vymydlený způsobem, že se v něm slunce jen odráželo. Chystal se jako vždy nakoupit si v místním konzumu nezbytné živobytí a zajet si na dortík a kávu s mlékem do kavárny vedle městského úřadu. To vše by náš Alfons ten den určitě udělal. Povedlo se mu to jen zčásti.
Poté, co se pečlivě nasnídal již zmíněného pokrmu a zapil jej čajem, poté, co nahodil moped a otevřel vrátka, jeho každodenní řád padl. Před domem sousedního domu, kde dříve bydlela nějaká paní Drozdová, která tragicky zahynula při krvavém střetu dvou dobrmanů na náměstí (jeden z nich jí patřil), nyní stála červená mercedeska, jak &Stístko odhadoval, tak patnáct, dvacet let stará. Alfons se z úžasu, který jej v tu chvíli přepadl, nemohl vymanit, protože dům byl opuštěný již řadu let a když Drozdová zemřela, musel Alfons &Stístko dlouho přetransformovávat svůj denní program, neboť paní Drozdová do něho každé ráno pravidelně zapadala při štístkově vyjíždění na nákup svou jízlivou otázkou: ,,Tak co, sousede? Všechno pořádku?“ Když se konečně náš hlavní hrdina dostal z němého úžasu a uvědomil si, že kouká do prázdna s otevřenými ústy jako osel, zavrtěl hlavou, aby se přiblblého výrazu zbavil. Chtěl pokračovat v jízdě směrem do města, v tu chvíli ale vylezl z domu muž, který pravděpodobně patřil k tomu červenému mercedesu, zaparkovanému u chodníku. Toto setkání a chvíle, kdy se oba muži podívali tomu druhému přímo do očí, to bylo osudové. Nevěděli, že právě toto je zahájení jejich každodenních sporů, které budou pravidelně v souvislosti s Alfonsovými zásadami a přesností a s nepořádností toho muže, který byl nastávajícím sousedem Alfonse &Stístka, nastávat. Muž se jmenoval Marek Tlampač. Vypadal ale jako chlapeček z Dýšiné. Alfons se při pohledu na tak legračního člověka nemohl ubránit smíchu. Nicméně pokračoval v jízdě a dokončil svůj pečlivý program. Přesto mu ale celý den, až do svého návratu, vrtala ta věc v hlavě.
Když se Alfons &Stístko vrátil z města domů, začal ihned zkoumat, co to bylo ráno vedle za člověka. Měl štěstí – zrovna po příjezdu domů vylezla ze sousedního domu Alfonsova druhá sousedka, paní Boháčková. ,,Pane &Stístko!“ oslovila tato dáma Alfonse. ,,Viděl jste ráno tady to auto? A toho člověka?“ ,,Ale viděl, paní Boháčková,“ odpověděl naoko suše &Stístko. Přitom dychtivě čekal, co obtloustlá sousedka řekne. ,,Nevíte, kdo to je?“ vyzvídala dál Boháčková. ,,Nevím!“ odpověděl důrazně Alfons. ,,Vy to víte?“ zeptal se hned zase na oplátku on. ,,Já? Ne!“ řekla otylá žena. ,, Ale myslela jsem…“ ,,Tak to jste myslela špatně.“ uzemnil babu &Stístko. Zatlačil Babettu na dvůr, zabouchl vrátka a nechal rozpačitou dumající drbnu stát na chodníku dál. Mrzelo ho, že se od tak dobře informované zpravodajské diskusní stanice, jakou Boháčková představovala, nic o tom záhadném pánovi odvedle nedozvěděl. Večer si sedl k psacímu stolu a začal vykonávat svou práci, kterou se živil. Alfons byl spisovatel.
Další den se Alfons &Stístko neprobudil s takovou samozřejmostí, která jej předchozí den v tuto dobu oblažovala. Měl strach, že jeho plány opět nevyjdou. Celý den měl rozplánovaný, protože nepořádek a zmatek prostě nesnášel. Namazal si sice rohlík jahodovou marmeládou, napil se čaje, ale to bylo všechno. Když se totiž chystal rozpohybovat motor svého mopedu, nepodařilo se. Motorek nenaskočil. Rozladěný muž kopl do přední pneumatiky stroje a klesl na zem. ,,Proč?“ zeptal se a upřel zrak k nebi. ,,Proč?“ opakoval svou otázku. Po dostání se z chmurné nálady, že se nic nedaří, zahájil spisovatel opravu motorky. Když byl v nejlepším, všiml si skrz plaňkový plot, který rozděloval jeho pozemek s bývalým pozemkem paní Drozdové, že se tam něco hýbe. Povstal a přiblížil se k plaňkám. Na sousední zahradě se procházel jakýsi muž. Alfons jej poznal. Byl to ten chlápek, který den předtím stepoval u stejného domu s mercedesem a chudáka &Stístka vyrušil z jeho zavedeného pořádku. Alfons úspěšně doopravil moped, nastartoval jeho motor a vyjel na silnici před dům. A tam už čekala zase dotěrná sousedka Boháčková, která měla díky své otylosti oči tak zalité sádlem, že skoro vůbec nic neviděla (roztáhly se jí jenom, když viděla jídlo). ,,Dobrý den, pane &Stístko!“ pozdravila patolízalsky. ,,Mě velice mrzí, jak jste se na mě včera tak naštval. Odpusťte mi to, prosím. Ano? Prosím…“ ,,No dobrá, paní Boháčková. Odpouštím Vám všechno. Sice si nejsem vědom žádné neshody, která by nás někdy rozkmotřovala, ale pokud vám to udělá radost…“ řekl na sousedčino konto Alfons. ,,Děkuji Vám z celého srdce, pane &Stístko. Vždyť mezi sousedy by měly vždycky panovat dobré vztahy, nemyslíte? No, co říkáte?“ nutila zase bába Alfonse do úzkých. ,,Ale ano, paní Boháčková. Já s vámi plně souhlasím, ale kdyby jste dovolila, já bych rád odjel, jo?“ odbyl, byť laskavým výrazem, uvnitř ale s notnou dávkou naštvání, sousedku Alfons.
Sousedka ale přiskočila k rozjíždějící se Babettě, na které seděl náš spisovatel, a svýma tukovýma silnýma rukama ji zastavila. ,,Sousede!“ vyhrkla. ,,Mám pro Vás novinu.“ ,,Já ji ale slyšet nechci!“ strachoval se Alfons sousedčina vyprávění, za kterým viděl zase nějaký vykonstruovaný a někde pod stolem vyšťáraný drb typu: Jedna babka povídala, že… Boháčková ale nebrala zřetel na &Stístkovo vykrucování a začala povídat: ,,Víte už, kdo je ten pán odvedle? No ten, co tady byl včera s tím pěkným německým autem?“ ,,Ne!“ řekl Alfons. Pomalu ho ta zpráva začala zajímat. ,,A vy to víte, paní Boháčková?“ zeptal se nazpátek se zájmem. ,,Já to vím.“ odpověděla pyšně drbna. ,,Řekla mi to stará Brázdovka. A ta to ví zase od Lavičkový. Je to bratranec té mrtvé paní Drozdové. Zdědil ten dům a bude tady nyní bydlet.“ ,,To je dobře.“ Oddechl si Alfons &Stístko. ,,Alespoň tu zahradu konečně někdo poseče a opraví ten barák. Všechno to tam chátrá – mě to trhá srdce, takováto laksnost.“ V tu chvíli ještě Alfons nevěděl, že se v tom člověku mýlil, že to není člověk, který by žil pro dům a pro zahradu, že je to člověk – samorost, který vyhledává jen svůj klid, hovění na gauči a kouření cigaret; občas také hraní automatů a hospůdky.