Existencionalismus v plné nahotě
08.03.2010
Julie Kolocová
Výtvarné umění
Od 14. ledna 2010 jsou prostory Galerie Rudolfinum věnovány fotografickému fenoménu. Kde se objevil, vzbudil směs obdivu i odporu. Herbert Tobias: „Majetek pro mne nikdy mnoho neznamenal, vždycky mi byl podezřelý…Chudý bych se cítil teprve tehdy, kdybych už nedokázal pocítit žádnou radost ze života, žádnou lásku, žádnou bolest.“ Těmito slovy si protkal celý svůj život. Jejich obsah mu ho předurčil.
Osamělý bojovník ve své pravdomluvnosti, nic neskrývající ani v umění. Asi proto byl povětšinu svého života sám, ostatními odmítán, dokonce odsuzován.Narodil se v roce 1924 v Dessau, fotil již od deseti let, jen tak, pro zábavu. Jako devatenáctiletý voják se dostal na východní frontu do Ruska, kde vznikaly jeho první významné fotografie. Zaznamenává jimi utrpení všech lidí zasažených válkou svým osobitým způsobem. Symboly nafocených madon s ustřelenou rukou, povražděná jehňata, pohled do prázdných očí zbědované stařeny, to vše jen namátkou. Už tady zaznívá cit pro jistou dějovost, kterou můžeme v jeho snímcích najít spolu s existencionálním pohledem v kontrastu černé a bílé. Ve čtyřiceti letech potkává svou první lásku, muže. Oba jsou v roce 1951 odsouzeni za homosexualitu (ta je v Německu této doby trestným činem), opouští tedy svou vlast a přichází do Paříže. Zde se začne věnovat fotografii i profesionálně. Fotí expresivní portréty, zejména mužů, později objevuje svět módy. Je významným fotografem, vyhledávají jej i takové časopisy jako např. Vogue. V roce 1953 je po rvačce s policajtem během zátahu na gaye vyhoštěn. Stěhuje se do Heidelbergu, později do Berlína, který se v té době stává významnou módní metropolí. Zde pracuje se slavnými ikonami, ale začíná se věnovat hlavně volné tvorbě, odmítá se podřizovat tehdejším konvencím, ztrácí lukrativní nabídky, jindy je zase odmítá. Od roku 1969 žije v Hamburku, svým nekompromisním charakterem si uzavírá vrátka do světa oficiálně uznávaného světa umění, žije na pokraji chudoby a v roce 1982 umírá na AIDS.
Jak žil, tak i fotil. Černobílé vidění všeho kolem dotváří hra stínů a ostření na určité detaily. Důležité místo mají symboly - rozpukaná zeď, kapka deště, noc, tvář za zavřeným oknem a nejčastěji osamělá postava. Jeho portréty komunikují smutným pohledem, mnohdy odvrací tvář od tohoto světa. Výjimkou nejsou ani jeho snímky z módního světa. Každý je originálem, nepodřizuje se prioritě oděvu, ten splývá se svým modelem, jenom dokresluje jeho momentální náladu, sen. Portréty jsou sugestivním vyjádřením pocitů osamění z nepochopení. Nepochopení jiného, jiné lásky a zatracení. Existencionalismus v plné nahotě, tak jeho dílo asi nejsnadněji uchopit. Dotýkal se multikulturnosti tohoto světa? Ne, on v jejích tenatech žil. Florální ornamenty používá pouze k dokreslení. Příroda sama o sobě ho jako obrazový motiv nezajímala. Cítil ji jako možné rekvizity k rozehrávání děje, k divadelním výstupům, nečastěji pak větvičky vinoucí se, vztahující do výšin.
"Berlínská párty skončila...", Berlín 1961
"Bez názvu", Paříž 1952 "Allee Edgar Quinet", Paříž 1952
Beznaděj skrytá za šerem, oprýskaná omítka, stíny konají svou, bez falše, smutnou, tesklivou. K čemu je mládí a síla bez vidiny cíle? Jedna z fotografií, jež roztančila vzdor v konvencemi sešněrované společnosti, a možná i nyní, nutno podotknout. Co vzdor, spíše boj.
Svět nerozumí, nechce rozumět.
"Bill", Hamburk 1981
Herbert Tobias (1924-1982)
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12, Praha 1
kurátor výstavy Ulrich Domröse
14.1.-28.3.2010
Foto: autorka článku