Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Na trávníku BEML klubu v Indii



Úvodník: Horké večery proslazené vůněmi vonných tyčinek doutnajících na stolech, drzý cvrkot cikád, strhaná bříška chodidel od neustálého brždění a změn směru pohybu při lítých zápasech v badmintonu a squashi, nezbytná whiskey se sodou v ruce pro přežití a debaty o ženských.

Článek: Beml je fabrika blízko Bangalore, stát Karnataka, Indie. Kolar Gold Fields se jmenuje to hnízdo zdánlivé civilizace, kde ta továrna stojí. A my? Máme na tapetě exemplární případ setkání kultur. Montéři ze střední Evropy přijeli stavět horizontky.

BEML klub stojí za ocelovým plotem. Jednopatrový dům skýtá prostor pro velkou kuchyni, dvě jídelny, hostovské pokoje. Vybíhající křídlo domu je určeno baru, klubovému posezení, velké herně. 10 snookerových stolů, lampy metr nad nimi, charakteristický zvuk srážejících se koulí. Karetní hrací stoly. Ohromná terasa s výhledem na golfové hřiště, kam jsme si nechali servírovat v neděli výživnou snídani. Za barákem tenisové kurty, za nimi tělocvičny na všechno možné. Určitě si všimnete, že uvnitř nikdy nenajdete ženu. Já si to uvědomil hodinu po příjezdu. Kastovní pravidla vítězí. Dovnitř může jen vyšší technický personál továrny a my. Okolo domu se od nevidím do nevidím šmrdolí zahradník a zalévá a stříhá. Může neustále dokola. Nekonečné. Má ale ideální vercajk. Nůžky velikosti těch našich krejčovských. Hadici s vodou rozhazovačně nezavírá. Indičtí přátelé přicházejí s rudou tečkou na čele. Už druhou. S první přijdou ráno do továrny. Ani se neptají, proč my ne.

První „teatime“ však absolvujeme multikulturně spolu, tečka netečka. Spřádáme plány na večer. Občas padne výzva k sázce. Zápasy ve všem dotažené k padnutí. Ale klid. Sklenice už čeká. V neděli tedy pravidelně golf. První kolo, 9 jamek. Po odpočinku doplnění kalorií. A druhá devítka jamek. Ale nenechejte se ošálit. Jamky mají každá dvě různá odpaliště. Jde o devítijamkové hřiště. Je zázrak, že v tom terénu vůbec něco vzniklo. Hřiště v polopoušti. Místo greenů kulaté antukové terče. Bunker s vodou nečekejte. Je jí málo. Ovšem terénní prohlubně plné trní s ostny jsou horší. Do nich nevkročíte! Pokud nechcete dopadnout jako velikonoční mučedníci na Filipínách, odkud známe postavy zbrocené krví.

Skutečně pozdě večer přichází snová expozice, která se mi vybavuje celých 18 let, jež mě od téhle štace dělí. Vytáhnu kytaru, místní kamarád Basha tabla bubny a česky zařve: "Drbej". Tak jo. Dlaněmi mydlí do svých dvou bubnů. Jamujeme. Občas sáhnu do repertoáru Vlasty Redla, Jury Pavlici, Jaroslava Hutky. On do hinduistických nápěvů. Snažíme se o dvouhlasné refrény. Od českých písniček k jejich a zpět. Pak se stočíme na mezinárodně uznávané standardy. Na nebeskou bránu s Dylanem klepeme skoro každý večer. Muzika nemá hranice. Pak ale přichází vrchol těch večerů. Už je pozdě, nesmíme křičet. Odkládáme nástroje, třicetiletí kluci se sesednou kolem jak hejno kuřat na prohřátou zem, já na židli a přichází finální prosba: „Šéfe, povídej, jak se chodí za holkama …“ Vidím kolem sebe patero dychtivých očí a často nechápavé zakroucení hlavou. Nevěstu všem vyberou rodiče. O rok později dostávám mail. V tu chvíli linky s Bashou nešetříme. Vyjímám pro ilustraci z rozhovoru.
Přijeď! Budu se ženit.“
„Nekecej, koho si bereš?
„Nevím. Ale na tom nesejde.“

Na veselce jsem přece jen byl. Ohromný party stan u domu na pozemku nevěstiných rodičů. Našli mu skvělou. Krásnou holku, jež vystudovala v Anglii ekonomii. S tečkou na čele. V sárí. O míchání kultur jsem se staral já, bezvěrec. Pil se čaj, co jiného. Jen já s Bashou a jeho nevěstou jsme občas zdrhli na pohárek někam stranou obecného veselí.

ikonka www.tabla-tam.com

17.03.2010 - Jaromír Komorous