Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - SMRT PROGRAMÁTORA - tři detektivní příběhy
Úvodník: Policejní detektiv Vašátko a jeho přítel Horác - dvojice, která v detektivkách Hany Proškové řeší záhadné případy a zločiny. Většina knih oblíbené autorky vychází z reálií 70. a 80. let. Mají její knihy v novém vydání šanci uspět u dnešního, nabídkou značně rozmazleného čtenáře?
Článek: To je otázka, kterou si kladu při četbě druhého vydání tří povídek Hany Proškové, uváděných na trh nakladatelstvím Dokořán pod názvem poslední z nich SMRT PROGRAMÁTORA. Hana Prošková (1924-2002) patří bezesporu mezi klasiky detektivního žánru u nás. Napsala kolem dvaceti knih, z nichž mnohé se staly předlohou k filmům či televizním inscenacím.
Pokud se dnešní mladý čtenář poprvé začte do tří příběhů SMRTI PROGRAMÁTORA a snese mírně archaický jazyk a pomalu plynoucí děj (o šroubovaných souvětích typu "Vašátkovi se nestávalo často, že byl někam pozván, přesněji, pozván sice býval, ale stávalo se dost zřídka, že pozvání přijal..." nemluvě), pak si především uvědomí, že dvojice vyšetřovatelů, s níž má tu čest být seznámen, je značně podivná. A hlavně málo charakterizovaná. Profesionál Vašátko není přílišný mluvka, ani neoplývá nějakými vlastnostmi, jimiž bychom si ho zamilovali či zlidštili. Spíše víme jen to, že je často nerudný a holmesovské inteligence zjevně přiliš nepobral. A jeho podivný, zvláštní a značně svérázný přítel Horác je postava ještě záhadnější.
Možná jako uvedení do složitého duševního světa Horácova poslouží pro začátek druhá povídka s názvem PŘÍZRAK. Skupinka mladých lidí, převážně studentů, sepisuje inventář jednoho zámku v pohraničí. A trochu z recese a hecu si vymyslí přízrak záhadného, neexistujícího muže. Mohla by to být příjemná zábava na zkrácení dlouhých a nudných večerů, kdyby... Kdyby se neděly podivné události, které jakoby ten vymyšlený muž provádí a které končí až smrtí jedné studentky. Vše se nakonec vysvětlí v přísné logické a materiální rovině jako vyrovnání účtů z dávné minulosti mladé židovské dívky - z časů války, z níž přežili a ukryli se "duchové". V případu se však angažuje záhadný "umprumák", čtenář okultistických knih a osoba zřejmě citlivá na vše metafyzické. Jeho jméno nám autorka prozradí až úplně v poslední větě: "Jmenoval se Horác".
A Horácovy věštecké schopnosti a cit pro něco nezvyklého poznáte hned na začátku první povídky, kdy z pokoje inspektora Vašátka nahlíží do protějšího pokoje, kde bydlí dvě staré panny a cítí podivný "KŘIVÝ PROSTOR". Začne pátrat sám a už penzionovaného inspektora Vašátka přinutí se o případ zajímat. Trpkému osudu dvou starých žen sice nepomůže, ale rozbije alespoň verzi o sebevraždě. Tady už poznáváme Horáce podrobněji - jako "malíře", který sice (možná) maluje, ale rozhodně neprodává, je s "nervy na huntě", věří v nadpřirozeno a má podivné přátele (mezi nimi jednoho chiromanta věštícího z ruky), u nichž často přespává a s nimiž se schází v oblíbených hospůdkách.
Ve SMRTI PROGRAMÁTORA pak Horác prokáže geniální intuici. Sice je s podivem, že případu zmizení jednoho inteligentního, ale lidsky trochu potrhlého pracovníka Kancelářských strojů "učícího" počítač psát smysluplné verše, se policie věnuje tak intenzivně, ale přijměme "pravidla hry". Možná by vše skončilo jako nevyřešený případ, nebýt Horáce, který rozluští tajemné poznámky na okraji stránek programátorova oblíbeného čtiva, amerického krváku, a nalezne toho, komu nebohý vědátor mohl být nebezpečný...
V úvodu jsem položil otázku, zda Proškové příběhy mají co říci dnešnímu především mladému čtenáři. Pokud má rád tajemno a detektivní šarády spolu s jejich řešením, jsou povídky "klasikou", která se dobře čte a jistě uspokojí. Metafyzično, které Prošková naznačuje, už mladí poznali z jiných děl daleko podrobněji rozvedené. Ale znovu vydané povídky mají jinou cennou vlastnost, kterou získaly s odstupem téměř čtyřiceti let od prvního vydání. Jsou svědectvím své doby, doby začátku 70. let, kdy třeba počítač v poslední povídce vyplňoval celý velký sál a kdy se štáb lidí za státní plat zabýval pitomostmi "strojové poezie". Doby, kdy všichni museli mít zaměstnání a razítko v občance, ale žili mezi námi svobodní "umělci" jako Horác. Doby, kdy si i nemajetný mohl dovolit chodit pravidelně do své oblíbené hospůdky U Dvou koček či U tygra, kde si dnes můžete dát tak jedno pivo, pokud na něj budete dlouho šetřit. A jestliže se dnes díváme s nostalgií na Hříšné lidi města pražského, tak možná ještě o pár let později se podobně bude pohlížet i na "obyčejné lidi normalizační doby".
Proškové příběhy nejsou klasickou detektivkou s vraždou na začátku a detektivem vyšetřujícím všechny podezřelé, z nichž nakonec ten s nejlepším alibi a nejméně podezřelý je tím pravým viníkem. Její příběhy jsou sice na detektivním rámci vystavěny, ale jsou to spíše hádanky pro čtenáře. Autorka umně odvádí pozornost čtenáře od faktů mimosmyslovými či nadreálnými zmínkami, aby konečné řešení vyšlo zcela realisticky. Navazuje na klasiku české detektivní povídky a novely, připomene vám Karla Čapka - i její hlavní aktéři jsou jakoby staromódní. Mírně starosvětský je i jazyk, do něhož nepronikají módní trendy ani dobové slangové výrazy. Četba je to uklidňující, což v dnešním kvapem se ženoucím světě působí jako tolik potřebná oáza klidu. Jen si ji v klidu užít...
Je proto dobře, že se SMRT PROGRAMÁTORA dostává znovu ke čtenářům v druhém vydání. Zvláště také proto, že Proškové knihy téměř zmizely z knihoven (alespoň v Plzni tomu tak je). Knihu připravilo nakladatelství Dokořán z Prahy s obálkou Michaely Procházkové - viz perex.
P.S. Dvou povídek z knihy se v roce 1987 ujal režisér Dušan Klein a natočil je pro Českou televizi. Povídce PŘÍZRAK zůstal shodný název a Horáce v ní hrál Martin Mejzlík. Povídka KŘIVÝ PROSTOR dostala název ZRCADLO NEVINNOSTI a malíře Horáce v ní ztvárnil Jiří Bartoška, majora Vašátka Rudolf Hrušínský.
****************************************
SMRT PROGRAMÁTORA
Nakladatelství DOKOŘÁN Praha 2010
Druhé vydání, v nakladatelství Dokořán první
Obálka a grafická úprava Michaela Procházková
04.05.2010 - Stanislav Polauf