Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - To nejsou malé lodičky!



Úvodník: Miroslav Václavek, rýmařovský rodák, nyní Šumperák, se vryl do paměti čtenářské obce především jako poeta. A nyní překvapil. Sám sebe asi těžko, ale nás ostatní aspoň na chvíli. Nečteme převážně politické glosy, jak je publikuje jako pilný bloger na webu Idnes. Próza podávaná tu po kapkách je vyhrabaná z kamenitých Sudet jeho kraje. Člunky se jmenuje.

Článek: Ale nehledejme je na hladině českých a moravských vod. Jde o taková udělátka v tkalcovských stavech. K vidění jsou všude, kde je řeč o tkaní. Zvláště v Sudetech, kam Václavek umístil svá vyprávění a je jedno, zda na severu Moravy či Čech, na jejich západu. V Sudetech se lidé živili téměř shodně. Tvrdě. Ale to není přímo Václavkův bludný kořen.

Usilovné hledání sebe samého ve vlnách celé naší existence, většinou bolavé a většinou sebezpytné. To je to, co se snaží autor překročit. S větším či menším úspěchem. Ale vždy originálně. Nečekejme, že se k tomu odhodlá celý národ. Václavek ovšem může s odkrytým hledím. Volil cestu nahromadění drobných, velmi drobných, postřehů. Posbíraných cestou životem i náhlými návraty do míst dávno minulých, avšak v duši umístěných pod pokličkou.

Na konci takového povídání najdete mnohdy překvapivou pointu, někdy až výhybku jako hrom k jinačímu rozuzlení. Baví to. Čtete o potápění fyzickém i psychickém a v posledních třech řádcích fejetonu (tak jsem si pojmenoval literární útvar s nímž máme co dělat) se ocitnete v náručí milované ženy. „Vynořuji se pokaždé někam jinam,“ píše o tom autor.

Z autorovy prózy lze vnímat jeho uhranutí poezií, jeho schopnost se poeticky vyjadřovat a utvořit metaforu, kdykoli si vzpomene. Shazuje tím úmyslně na čtenáře rozklíčování každého fejetonku (ať se držíme jednoho slovníku). Pěkné. A v době přijímání ponejvíce polopatických informací literární schéma, kterému tleskám. Miroslav Václavek se pak může s klidem dopustit třeba takových vět: „Pro tu chuť bych znovu zabil. Pro tu blízkost bych znovu šel řekou.“ Kam to celé směřuje? Mně by se nejvíc líbilo, kdyby k rozjímání. Co jiného si počít s následujícím? „ … na hranicích, kde by nás pár let předtím zastřelili, nebylo třeba ani přibrzďovat. Jestli tohle není zázrak. Jen jestli si ho kromě mne všiml ještě někdo.“ Jen ať to, probůh, zázrak není. Ať je to normální jako plná nůše rohlíků v pekárně. Jen ať si naše děti s údivem šuškají a ptají se, o čem to ten dědek vykládá. Ale zapřemýšlet musí sami i s námi. Václavek k tomu svou knihou napomáhá, o tom žádná.

Drobná kniha vyčnívá z běžné produkce i svými ilustracemi. Dopustil se jich Roman Karel a odvedl výbornou, přemýšlivou a pro mě inspirující práci. Míra užití je plus celé publikace.

Minulý týden jsme si připomněli 17. listopad. Miroslav Václavek k tomu výročí staví malý pomníček. Kdo by se na velké nevykašlal, ty se do duší stejně nevejdou. Kdo by se s tím tahal. Stačí, když zmíněné člunky kmitají v každém z nás coby perpetum mobile.

Miroslav Václavek: Člunky
Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2010
Obálka www.dokoran.cz


22.11.2010 - Jaromír Komorous