Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Zločinné praktiky na královském dvoře I.



Úvodník: Kdo jsou Tudorovci, ví díky televiznímu seriálu každý, kdo jsou Přemyslovci, Lucemburkové nebo Habsburkové, si vybaví každý aspoň trochu vzdělaný Čech. Možná si vzpomenete, kdo jsou Kapetovci nebo Wittelsbachové, ale víte, kdo jsou Merovejci? Pak vězte, že to je první známá královská rodina na evropském kontinentu.

Článek:
Dlouhovlasí králové vybraní z nejpřednějšího rodu, vládci říše Franků (481-751). Možná, když se řekne franský král či Franská říše vybavíte si spíše Karla Velikého (742-814). Tento panovník z rodu Karlovců ovšem postavil valnou část své moci na práci a na schopnostech těch, jež vládli pěkných pár století před ním. Frankové totiž právě pod vedením dynastie Merovejců založili v 5. století po pádu západořímské říše nejstabilnější ze všech barbarských království. Je jich velkou zásluhou, že na rozdíl od ostatních germánských říší (Ostrogótská, Langobardská, Vizigótská, Vandalská apod.), jež vznikají během 6 a 7. století na území západní Evropy, právě ta Franská nakonec přetrvala, i když ne na věky. Ale co trvá na věky? Z Franků se postupně stanou Francouzi, Němci, Holanďané a Belgičané.

Ale zpět k Merovejským králům. Z našich dějin známe dlouho se táhnoucí úsilí českých knížat o získání královského titulu. Jak k tomu přijde, že Frankové mají defakto od počátku svého krále? Tito příslušníci germánských kmenů svůj úspěch z velké části postavili na přebírání vymožeností z jiné kultury, konkrétně upadající civilizace římské. Šlo nejen o zbytky správního a daňového systému, římské rádce, ale rovněž i královskou hodnost samu. Titul "Rex", tedy král, udělovali Římané franským vojevůdcům ve snaze získat tak jejich vojenskou podporu. Začít musíme ovšem spíše domněnkami a mýty. Jsme totiž v pátém století a jediné, co víme určitě je, že  s jistotou nevíme nic. Merovejci odvozují své jméno od jistého Merovecha, jenž byl snad synem Chlogia, což by měl být první známý příslušník rodu Merovejců, ale kdo ví. Mýtus hovoří o tom, že Merovech byl synem Chlogiovi manželky, ale jeho otcem prý byla mořská obluda, možná sám Neptun. Některé zdroje uvádí, že to byl on, kdo bojoval po boku římského vojevůdce Aetiea na Katalaunských polích (451) proti Atillovi, v čele Sálských Franků. V této tradici spolupráce s Římany pokračoval i Merovechův syn Childerich I. (zemř. 481), který si vydobyl jistého postavení v rámci římské správy. O Franské říši v pravém slova smyslu, však začínáme hovořit až za vlády Merovecha vnuka Chlodvíka (481-511).

Tento možná zdaleka nejúspěšnější představitel Merovejské dynastie, který přenesl hlavní centrum moci v říši do Paříže, dobyl nejen další četná území (v podstatě vytlačil Vizigóty z Galie do Španělska, kde je pak zničila arabská invaze), ale především sjednotil franské kmeny. Po pravdě diplomatickými prostředky to zrovna nebylo. Nechal jednoduše vyvraždit své královské soupeře, z nichž údajně někteří byli jeho příbuznými. Důkazem toho, že si žádné servítky nebral, je následující příběh: Druhým velmi silným a do této doby i zcela nezávislým franským kmenem totiž byly Ripuárští frankové s jejich králem Sigibertem Chromým, který „pokud je nám známo, měl až do té doby s Chlodvíkem dobré vztahy. Jeho syn Chloderich bojoval po Chlodvíkově boku při tažení proti Visigótům“* Během něho „přesvědčil Chlodvík Chlodericha, aby zabil svého otce při procházce v lese poblíž Kolína nad Rýnem. Zatímco si Chloderich vybíral z otcovy pokladnice svoji odměnu, jeden z Chlodvíkových Franků mu sekyrou rozpoltil lebku. Chlodvík pak Ripuárským Frankům oznámil, že Chloderich zabil svého otce a že byl potom také zabit; zarachotili svými štíty, hlasitými výkřiky dali najevo souhlas a učinili Chlodvíka svým králem.“* Takže, takto nějak vypadal defakto nejdůležitější politický akt Chlodvíkovi vlády, ale abychom mu nekřivdili, nechal kodifikovat franské právní zvyklosti do zákoníku „Lex Salica“ a rovněž byl jako první Frank pokřtěn, v čemž ovšem zřejmě nemalou roli hrála jeho žena Clotilda, která byla dcerou burgundského krále a rovněž křesťankou. Po Chlodvíkově smrti se, jak bylo u Franků zvykem, rozdělilo království mezi jeho čtyři syny. Tento zvyk, jak si jistě dokážete představit, ke zlepšení rodinných vztahů příliš nepřispíval. Ale o tom zase příště.
 
 
Pokračování vyjde 30.12.2010

*James Edward, Frankové, Praha 1997 (citace upravena)
Zdroj informací: James Edward, Frankové, Praha 1997, www.wikipedia.org

Obrázek: Childerichův prsten s jeho portrétem,
Zdroj obrázku: www.wikipedia.org



29.12.2010 - Oldřiška Skočíková