Četli jste minulý díl? Pokud ne, můžete zde: (klikni)
„Díky že jsi přišel tak rychle, Mistře Caine. Prosím, posaď se.“
Cain, představený vlkodlaků vstal z pokleku a usedl na volné křeslo. Měl podobu postaršího, šlachovitého muže, který již měl toho mnoho za sebou. Jeho tmavě hnědé dlouhé vlasy i vousy byly prokvetlé šedinami. Jen jeho neklidné oči prozrazovaly, že nenáleží zcela k lidské rase. Byl oblečen do volného, šedého obleku poutníků, převázaného prostým provazem řádu Mnichů – Odrodilých prosebníků.
„Můj Pane?“ řekl Cain a usedl do křesla.
„Zvláštní věci se dějí, příteli.“ Řekl sir Simon, zahleděn do plamenů.
„Tak si představ, že dnes mi přišla delegace vybraných mrchožroutů nabídnout svoji doživotní podřízenost. Ten dokument máš před sebou.“
„Smrdí.“ Řekl Cain.
„to není zdaleka všechno.“ Lord Prvních se pomalu otočil a zahleděl se na svého přítele.
„přišli prosit o své životy. To bych chápal – ale oni chtěli abych odvolal svého lovce.“
„Lovce ?“ podivil se Cain.
Sir Simon udělal neutrální gesto.
„Tedy jsem pochopil, že nikdo z Dětí noci v tom drápy nemá.“
„něco se tedy vetřelo do Silgaru.“ Pokýval Cain hlavou.
Lord Simon založil ruce za záda a začal pomalu procházet po místnosti.
„Zdá se, že to tak je. Otázka je kudy a co je to vlastně zač. Potřebuji více informací příteli. Ale nezdá se mi to ani trochu. Prý to zabíjí mrchožrouty – budiž. Ale bez mého svolení to nevysaje ani stéblo trávy. A oni – ta zvěř“
Lord Simon gestem ukázal na smlouvu na svém stole – „si myslí, že jsem povolal něco, co je má ulovit jednoho po druhém.“
„Myslíš že v tom má prsty Laura ?“ zeptal se Cain.
„Laura má prsty ve všem už od začátku. Ale pochybuji, že by vytvořila něco, co má zálusk na její vlastní druh.“ Odtušil sir Simon.
„Simone, ta ženská je schopná všeho.“ Nadhodil Cain.
„Já vím. Ale není blázen. I když je nepříčetná, chápe, že porušit rovnováhu nesmí. Už pro to, že by Silgar ráda ukradla sama pro sebe – kdyby mohla. Žene ji zášť a žárlivost – ale hloupá není. Tohle je něco jiného.“
Lord Prvních začal znovu zamyšleně přecházet po místnosti.
„Potřebuji, abys o tom lovci zjistil něco víc. Mrchožrouti jsou vyděšení smrti a já nevím proč. Zjisti o co jde. Zjisti kdo to je a co se vlastně stalo. Nerad bych zlikvidoval někoho, kdo by byl ve skutečnosti pravým požehnáním.“
Cain se zdvihl k odchodu.
„Chápu. Nerad bys propásl druhého Corma.“ Dodal poněkud jedovatě.
Simon se lehce usmál.
„Tohle není ten případ, to tě ujišťuji. Buď opatrný příteli – a myslím to vážně. Ale ani tak to moc směšné nebylo.“
„Omlouvám se Lorde Prvních.“
„V pořádku. Zjisti co půjde – ať vím, čemu budeme čelit. Děkuji ti.“
Cain se uklonil a otočil se k odchodu.
Corm vystoupal po kamenných schodech do severní bašty. Dobře vyzbrojení a krmení vojáci za ním otočili s mírným zájmem hlavu. Usoudili, že cizinec beze zbraně patrně nebude pro město hrozbou a dál se věnovali hlídkování a dalšímu zevlování na hradbách. Zaklínač přistoupil ke dveřím, za kterými se patrně kdysi ukrývala příruční zbrojnice a zaklepal na dřevěné dveře.
„Vypadni jednooký.“ Ozvalo se tlumeně zevnitř.
Corm se pro sebe usmál, otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
„Řekla jsem ti abys zmizel. Nemám náladu ani na tebe, ani na tvoji zatracenou povýšenost.“
Corm přimhouřil oko, aby si zvykl na šero místnosti, kam vešel právě z plného slunečního světla. V malé, skromně vybavené místnosti bylo přítmí, hraničící s tmou. Cormovi však neušel pár žlutých, tygřích očí, které ho zvědavě pozorovaly z koutu, kde byla tma nejčernější.
„Zdravím, zaklínačko. Damiene.“ Kývl Corm hlavou na obrovského horského tygra, který se ukrýval v temném koutě.
„Vidím že to s Tebou není tak zlé – jazyk ti zůstal zřetelně v pořádku.“
Na polním lůžku před Cormem ležela žena, kterou držel při životě jen vzdor a něco nedefinovatelného, co jí svítilo v očích. Byla štíhlá a křehká. Až příliš, na někoho, koho bytí, či nebytí rozhodovala chladná čepel každý den a každou noc. I když nenesla žádný z charakteristických znaků, její jemný obličej napovídal, že je pokrevně spřízněna s elfy. Její půvabná tvář byla však momentálně opuchlá, plná šrámů a měla nezdravě popelavý odstín. Přes pokrývku, kterou měla přes sebe přetaženou pomalu prosakovala temná skvrna a také krví prosáklý obvaz na krku dával tušit hlubokou ránu.
„Nevypadáš zas tak zle.“ Nadlehčil Corm „čekal jsem, že to bude horší.“
„Vypadám pořád líp než ty, jednooký – ale to vypadají i zombie. Dík, že jsi se zastavil – a teď vypadni.“
„Přišel jsem si promluvit. Nic víc – rozhodně tě nechci okrádat o čas. A o náladu také ne.“ Corm udělal krok dovnitř, když ho hluboké hrdelní zavrčení z temného kouta přimělo se zastavit. Tygr chránil svoji zaklínačku pozorně a i když Corma znal, v tuto chvíli byl pro něj nepřítel každý. Corm se zastavil. Respektoval spojení mezi zaklínačem a jeho patronem. Navíc Damien byl mezi patrony skutečná výjimka – byl snad jediným tygrem, který dokázal zahnat na útěk vlkodlaka a to se nedalo podcenit. Corm mávl rukou a za ním se zdánlivě ze vzduchu zhmotnila židle. Zaklínač na ni usedl a povzbudivě se usmál.
Rien si popuzeně odfrkla.
„Z toho usuzuji že asi hned tak nevypadneš, co ?“
Corm se usmál.
„Poslyš – možná máme různý přístup k věci a občas se neshodneme. Ale máme v tuhle chvíli stejný cíl. Řekni mi co víš a já ti řeknu co vím já. Pokud to dnes večer nevyřeším, další pokus je tvůj. To je čestná nabídka.“
Rien chvíli přemýšlela.
„Dobrá,“ odpověděla po chvilce. „Řekněme, pro tuto chvíli, že jsem ochotná tě považovat také za zaklínače a tedy technicky skoro jako někoho na naší straně. Ale moc si od toho neslibuj, jednooký. Kdybych tu věc dokázala zabít, už by bylo po ní. Klidně si jí spal na prach, nebo co s ní máš vlastně v plánu udělat. Já o ni nestojím – ani o ty mizerné Karsinovy zlaťáky.“
Rien se nepatrně pohnula a přes její tvář přejela na kratičký okamžik grimasa bolesti.
„Co chceš vědět, Corme.“
„Co se stalo Rien. Platíš za jednoho z nejlepších mistrů meče – a nevěřím, že by tě jen tak něco překvapilo.“
Zaklínačka si pohrdavě odfrkla a Corm pokračoval,
„Podle toho co vím je to něco jiného. Buď se něco probralo z hodně dávného věku, kdy byl Silgar ještě mladý – nebo se to sem dostalo odjinud. V každém případě se to utrhlo ze řetězu a je to nebezpečné. A pokud to sem proniklo odjinud, musíme tu skulinu ucpat. Mé metody schvalovat nemusíš – ale hodlám to najít a zničit dřív, než to zabije ještě více lidí. A že to bude vraždit dál, když to nezastavíme, to víme dobře oba dva.“
Rien na hleděla do stropu a přemýšlela.
„Máš pravdu. Asi to tak nějak bude. Řeknu co vím – i když si nemyslím, že ti to bude k užitku.“ Corm pokrčil rameny.
„Přijela jsem před pěti dny na Karsinovu výzvu. Nabídl mi pohádkový plat – a já šla po stopách jako vždy. Prohlédla jsem celé vnitřní město. Našla těch posledních pár děr, které zbývaly v kanalizaci a katakombách. Nechala jsem je zasypat, a jinde jsem nalíčila pasti. Ta věc vylézala jen v noci, jako by se bála slunce, sála z lidí krev až nezůstala ani kapka. Co by napadlo asi tebe.“
„Upír. Mrchožrout. Nebo něco z Lauřiných kříženců. Snadné.“ Pokýval Corm hlavou.
„Totéž napadlo i mne.“ Přikývla Rien.
„Takže jsme s Damienem prohlédly hřbitov a místní krypty. Našli jsme sice dva mrchožrouty, ve stokách partu nekromantů, co se pokoušelo vyvolat Nekropoli a v kryptě jednoho prastarého fexta. Vyřešili jsme to – ale náš hlavní problém stále zůstával. Položila jsem další pasti a zábrany. Některé jsem nechala po svých předchůdcích. Utěsnila jsem každou skulinku, která mne napadla. Alespoň jsem to dostala ven z města. A divočina je Damienova parketa. I když se to občas pokusilo projít přes past, nedostalo se to ven. Ztrácelo to krev – a já jen čekala, až to vyhladoví a bude se to chtít nasytit. Damien zatím hledal v okolí Alnire a i když něco občas našel, moc moudří jsme z toho nebyli. Damien nakonec objevil poslední přístup do katakomb pod Alnire a Karsin obětoval pár svých lidí. Když ta věc vyrazila ke krmení, rozházela jsem před vchod do doupěte sluneční prach a čekala. Nažralo se to a těsně před úsvitem to chtělo zalézt zpět. Stouplo to na prach, pár záblesků a začalo se to smažit. Dala jsem si lektvar a vydala se to dorazit. Damien, který se to pokusil polapit na pláni mi nestačil a já jsem to uviděla. Corme, je to strašně rychlé. Ve tmě katakomb jsem to viděla jako pochodeň která hoří všude. Stálo mne to dva lektvary, abych to alespoň vnímala a čekala, až shoří, nebo se unaví. Mlátilo to sebou o stěny a o zdi ve snaze se uhasit a já čekala. Damien v tu chvíli přišel a já se vydala to zabít. Oslnila jsem to, tasila meč a v tu chvíli, jsem se stačila jen krýt. Corme, ta věc je úplně šílená. Zaútočilo to na mne rychlostí a silou, se kterou jsem nepočítala. Jen to, že jsem byla nadopovaná na hranici možností mi patrně zachránilo život.“
Tygr v koutě bezhlasně zívl.
„A Damien, samozřejmě. K tomu se dostanu.“ Rien se pohnula a zamrkala bolestí.
„Snažila jsem se s tím bít – ale na pět útoků se mi sotva podařilo vrátit jeden. Všechno šlo do prázdna a poslední útok byl tak prudký, že přes můj blok to se mnou praštilo o stěnu a meč mi druhou ranou vyletěl z ruky.“
Rien se zamračila.
Corm sklopil oko.
„Ano, pochopil jsi, jednooký. Dostalo se mi té rozkoše z polibku upíra,“ pronesla Rien kysele a kývla ke svému zavázanému krku.
Zaklínač zdvihl zrak s nevyřčenou otázkou.
„Damien to ze mne serval – snad v poslední chvíli. Sálo mne to a už jsem se viděla po boku zrůd, jak hltám krev živých za nocí a prchám před sluncem. Když jsem se po chvíli dokázala pozdvihnout na loktech, viděla jsem, než jsem omdlela, jak Damien té zrůdě dává co proto. Mlátil ji co se do ni vešlo, až vyzvracela vše, co ze mě vysála. Ječelo to vztekem a bolestí. Pak to uteklo zpět do temnot. Damien mne vzal jako své kotě a odtáhl pryč, na slunce. Probrala jsem se až tady, jednooký. To je vše.“
Corm si promnul bradu a přemýšlel.
„Hm,“ pronesl pomalu po chvíli zabrán do vlastních myšlenek.
„Tedy podle všeho je to nějaký druh upíra. A má zbraň. Ale proč se mi to pořád nějak nezdá…“
„Není zač, jsi laskavý. A neboj, budu v pořádku, děkuji ti. Sice trochu umírám, ale nenech se rušit. Mám ještě pár minut čas.“ Pronesla Rien jedovatě.
„Hm ?“ zdvihl Corm oči. „Aha. Promiň, zamyslel jsem se.“
„Naznačuje že má mozek. Dnes je den plný překvapení Damiene.“ Ucedila Rien.
Cormovy myšlenky se vrátily do přítomnosti a vstal. Židle za jeho zády zmizela.
„Možná bych mohl pomoci – v léčení jsem docela dobrý…“ řekl.
„Na to zapomeň jednooký.“ Zasyčela Rien popuzeně. „Ty nikdy neuvidíš ani jediný kousek mého těla. A navíc – teď mi dlužíš informace ty.“
Corm přikývnul a zamyslel se.
„Moc toho není – stejně jako u tebe. To že žiješ je šťastná souhra náhod. Vím, že není slušné narážet na tvůj původ, ale v tomto případě buď za něj vděčná půlelfko.“
Rieniny ruce se i přes ochromující bolest automaticky sevřely v pěst. Takto někoho nazvat se rovnalo urážce s nutnou krevní mstou. Být to jinde a na jiném místě, Corm by Rien v podstatě řekl, že je nečistý bastard. Rien to jen s největším přemáháním přešla, protože si byla vědoma skutečnosti, že Corm přišel z Hvězd a věci vztahů a komunikace mu dokonale unikají.
„Damien sehrál svou roli skvěle. Ale ta věc zvracela tvoji krev ven ze svých útrob. Je to jeden z důvodů, proč jsi přežila. Něco podobného před časem napadlo elfy – ale nezranilo je to. Jejich krev to také vyzvracelo a uteklo to pryč. Myslím, že je to jeden z důvodů, proč jsi neskončila podobně jako tví předchůdci.“
„Zato tvoje je krev je zřetelně dokonalá,“ ucedila Rien vztekle.
„Tak daleko to nezajde.“ Řekl zadumaně Corm. Vzhlédl a zjistil, z Rienina pohledu, že se patrně nachází na kraji propasti.
„řekl jsem něco špatně?“ zeptal se po chvíli opatrně.
Rien bolel každý pohyb, ale v tuto chvíli, plná zuřivosti se posadila na posteli.
„Dobře ty samolibý, arogantní samečku. Tak teď laskavě seber tu svoji rasovou jedinečnost, svoji prdel, svoji ušlechtilou krev a vypadni. A udělej to hned, nebo ti urazím hlavu. I kdyby to mělo být to poslední v životě co udělám, nezahrávej si.“
Corm se ušklíbl. „Zůstáváš jediným samcem jejího života Damiene. Jak mohu konkurovat tygrovi.“
Damien na zaklínače vrhnul nechápavý pohled. Corm sáhl do váčku u pasu a vylovil Ankhský amulet. Amulet jemně zářil a plnil pozvolna celou místnost léčivou energií. Hodil ho v ledabylém gestu na Rieninu postel, do míst, kam nedosáhla. Ostentativně ignoroval její zuřivé pohledy a řekl.
„Kolegiální půjčka. Vrátím se pro něj – až najdu toho upířího samečka, co udělal takový dojem. Budu doufat že se znovu uvidíme, Rien.“
Corm se otočil ke dveřím.
Rien pronesla větu, která Corma zarazila v odchodu.
„A kdo tu tvrdil, že ta věc byl muž ?“
Za Cormem zapadly dveře.
Rien zuřila. Nikdo ji nedokázal tak vyvést z rovnováhy jako Corm. Ankhský amulet slabě zářil a léčil Rienino tělo jemným svitem. Zaklínačka zamrkala bolestí, když se jí se zapraskáním narovnalo zlomené žebro a cítila jak se ji pomalu zavírá hluboká rána na stehně. Vrhla zuřivý pohled na strop. Snažila se najít nějaký důvod jednookého zaklínače nenávidět. Napadlo ji hned několik – ale žádný, který by ospravedlnil jeho smrt. Odfrkla si a zjistila, že otok na jejím oku pomalu ustupuje. Ten bastard. Přivandroval čert ví odkud a bude mne poučovat! Takhle ne, takhle ne … snažila se Rien uklidnit svoji mysl. Zamrkala, bolestí, když se jí narovnalo další žebro.
„Dobrá.“ Řekla si pro sebe.
Zuřivě se znovu zahleděla na strop, a nechala Ankhský amulet léčit její zranění.
Ankhský amulet byl prastarý a velice vzácný artefakt, který byl jedinečný i ve světě Silgaru. A On ho tu jen tak pohodil. A byla pro něj jen bastard. Ne, takhle to nepůjde. Když ji amulet léčil přeraženou kostrč, omdlela.
Když přišla k sobě, první co viděla byla obrovská hlava černého, horského tygra, který se na ni díval starostlivým pohledem. Gestem odtáhla obrovskou tygří hlavu a zjistila, tak, že může hýbat rukou. To co ji na Cormovi tak strašně štvalo nebyla arogance. Corm nikdy úmyslně arogantní nebyl. Nebylo to ani porušování pravidel zaklínačů. Corm měl svoje vlastní pravidla, která dodržoval vždy beze zbytku. Pokývala hlavou a zjistila, že může hýbat krkem. To co ji na Cormovi dráždilo byla jeho naprostá lhostejnost, s jakou ke všemu přistupoval. Rien byla především mistr meče, jako většina zaklínačů. Corm byl spíše podobný bojovým mágům, ale ani tak to nebylo přesné a to Rien dráždilo. A co ji přivádělo k zuřivosti nejvíce, byl fakt že ho nikdo nepřistihl přitom, že by se mýlil.
Pokračování ve středu 2. 3. 2011
Autor: Aleš "Hawkey" Křen
Ikonka: howtocarveroastunicorn.blogspot.com