Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Číslo A-17587 vypovídá



Úvodník: Správně tušíte, že to číslo je vytetované na předloktí. A rozhodně nedá velkou práci vyselektovat, kdo taková čísla na předloktí nosil. Ana Novac přichází s burcující prózou Krásné dny mého mládí. Paradoxně a s velkou dávkou sarkasmu mluví o svých nejhorších letech. Kdy tu není nic, co bylo včera normální a normální je to, co si neumíme ani představit.

Článek: Najít svou, a taky jedinou vlast, samu sebe, ve svém psaní. Hlavní hrdinka, náhle dospělé dítě, Zimra Harsányiová, mladičká židovka odněkud z Transylvánie, protažená Hitlerovými koncentračními tábory a víceméně trpěná Ceauseskovým režimem, ji nehledala dlouho. Podle textu knihy ji našla, a samu sebe rovněž (protože musela, aby přežila a k tomu neupadla do vnitřního marasmu sebereflexe) záhy. Dalo by se říct, v souladu s knihou, velmi záhy. Vytyčila ji kousky papíru a tužkou. Možná nečitelně pro nás, jež jsme to nezažili. Drobné zápisky z Osvětimi jsou koncipovány jako dopisy matce, ale faktickými dopisy nejsou. Autorka do nich soustředila všechny své myšlenky dospívající dívky a staly se jí zlatými berlemi v životě, v němž jí gestapo upíralo právo na vlastní nohy a po šťastném návratu na rodné území Ceauseskovými nohsledy právo se po nich pohybovat. A to u člověka s tvůrčími ambicemi problém je. I když oficiální moc přednáší světu své teorie jinak. Ten je k tomu shovívavý. Ale jen do určité meze. A reakce mnohdy stejně přichází zevnitř, jak ostatně z Rumunska známe. A vůbec, z celého, takzvaného tábora východního bloku.

Ana Novac, s neurčitým datem narození, píše své memoáry. Není to radostné čtení. Neváhá svou cestu za svobodou (musí o ni bojovat i doma), vydláždit formálním sňatkem s cizincem, aby získala vysněný pas. Ano, i takto byla cesta mnohdy realizována, pokud vnitřní přesvědčení nenabízelo jiné řešení. Deníkové zápisky, které zde máme možnost číst, prošly značnými autorskými úpravami, než dospěly do knižní podoby. Ale autenticita se z nich nevytratila ani po poslední autorizaci v roce 2009. My můžeme jen žasnout nad tím, co se za ostnatým drátem odehrávalo. Autorka zemřela 31.3.2010 v Paříži. Zřejmě v pětaosmdesáti. Svádí to k fujtablovému bonmotu. Chtělo by se říct, že útrapy zocelují. Promiňte, to je trapné. Pokusím se to napravit. Jako je trapné cokoli, co člověk na sebe zatím vymyslel. Ale to je podobné. Rychle pryč! Ale k optimismu kniha nevede.

O zdánlivé moci žalářovaných v lágru, když mohou vykonávat jakousi pofidérní službu skupinářek, o té hiearchii šedivé moci, se dozvíte víc, než byste si přáli. Dlouho nám servírovali rovnost mezi zavlečenými. Není to pravda. Tak, jako neexistuje rovnost mezi dnešními vězni v normálním kriminále. Tak, jako vytěkala rovnost před zákonem nás všech venku, ať si někdo říká, co chce. Staré heslo, bohužel pořád platné: Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Pamatuje si ho každý na vlastní kůži, kdo si dobu totalismu prožil. Ana Novac se neváhá doslova štítit všech „ismů“, ale popravdě, svět se bez nich zatím neobejde. To bychom museli na pustý ostrov. Ale, na druhou stranu, co tam? Bavilo by nás číst o sobě? Bavilo by někoho vůbec o tom psát? Obávám se, že nikoli, honba za soustem by dostala přednost. Nastala by jiná kategorizace základních potřeb. Ale nebylo by to hezčí? Neverbuji za návrat do prvobytně pospolné společnosti, ale za návrat k přemýšlení o funkci člověka ve společenství ostatních tvorů na planetě. O jeho právech a povinnostech k takovému společenství. Tím i k tomu svému řádu, kterému člověk neustále zasazuje smrtící rány a nehodlá se zastavit. Utekl jsem od recenze k úvaze. Ale, chtěl jsem.

Knihu doporučuji, už pro tu vzniklou potřebu se zastavit a prozkoumat sám sebe.

Ana Novac: Krásné dny mého mládí
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2010
Titulka
www.paseka.cz

22.02.2011 - Jaromír Komorous