Onehdy jsem byla v jistém restauračním zařízení, který nese výmluvný název literární kavárna a přitahuje vlasaté a brýlaté mladíky, kteří velmi dopodrobna rozumí Kantově a Hegelově filosofii a svoje vědomosti velmi rádi v brzkých ranních hodinách doplňují, srovnávají a snaží se s nimi triumfovat, zvláště, přisedne-li náhodně osoba ženského pohlaví. Mám ráda ty řeči o všem a o ničem, o světa běhu, i jisté surrealistické a dadaistické konstrukce, vznikající po vypití třetí flašky vína, kdy už řeč volně pluje mezi současnou a minulou politikou, filosofií, včerejšími výsledky fotbalu a sexuálními problémy diskutujících. Co je ale moc, to je příliš. Když chci něco podobného zažít, vím, kam jít, a nemusím si kvůli tomu kupovat knihu. Jindřicha Santara, manžela Reginy Rázlové, bývalé poměrně slavné herečky, navíc podezírám, že své „dílo“ psal střízlivý. Bohužel.

Nechci tímto nijak snižovat herečku, soudit o její vině či nevině ani nic podobného, zaobírám se samotnou úrovní literárního díla, které od ní a jejího manžela doputovalo na pulty obchodů. A ta je, mírně řečeno, strašidelná. Od počátku až do poslední stránky trpí především příšernou kýčovitostí, křečovitostí a snahou hrát si na něco, čím není a nemůže být. Dále jí provází patos a účelovost. „Výrobní proces“ si představuji asi nějak následovně: Vezmeme krátké, dramatické věty, takové, jako používají slavní autoři, kteří píší o utrpení v koncentračních táborech. Sakryš, holocaust bychom tam také měli nějak dostat. No, střihneme tam zkrátka někdy pasáž, s patosem popisující zvěrstva nacismu. Že to nenavazuje? Nevadí, to je moderní literatura. Nad stylistikou si lámat hlavu nebudeme, to je také moderní „V nádherných interiérech kanceláří seděli důstojníci německého gestapa. Bohužel pro mnoho Čechů pouze neseděli.“ Jazyk občas hyperkorektní, občas nespisovný, jak zobák narost. Taky by to chtělo trochu duchovního rozměru. Ano, povoláme kněze. A myšlenky, tak jak proudí z nitra, je třeba zaznamenat jednu za druhou. A do toho nesouvislé úryvky vnějšího života, tak, aby to působilo dojmem, že je v tom nějaký hlubší záměr, paralela nebo poslání. „Poslouchám, jak se ochránci přírody a a přírodovědci snaží, jak hledají cesty a způsoby, aby přesvědčili co nejvíce dětí (ale i dospělých), že je třeba soustředit se na život černých čápů, kterým dali čipy. Źe se tak dozvíme něco fantastického. Něco, co je pro naše životy na této planetě důležité.“

Celek vyznívá povýšeně, grafomansky, chaoticky, nesourodě. Nijak nesnižuji utrpení ženy, nucené strávit rok ve vazbě demokratické České republiky, ale srovnání se zvěrstvy koncentračních táborů mírně řečeno zvednou ze židle. Některé pasáže jsou skutečně, jak by řekl můj sedmnáctiletý bratr, „libové“. Hlubokomyslnost z nich čiší široko daleko, jen škoda, že čtenář místo lehkého mrazení, které podobný styl psaní může vyvolat, chopí-li se ho zručný autor, zažívá spíš nekontrolované záchvaty smíchu. „Dokázala se vrátit z Osvětimi. Dokázala i s touto děsivou zkušeností žít optimisticky. Rozsáhlé plány, co musí udělat za opravy na víkendové chatě…", „Uspat mozek je mysterium. Magický šamanský úkon... Jako uspavači bychom si měli být vědomi, že máme v rukou mnohem víc než jenom hmotu. Vždycky je tam hlavně Mozek. Ale kam se ztratila duše?" Uf.

Nějak mi to nedá nesrovnávat. Četla jsem nedávno mistrovské dílo, psané, řekněme, vzdáleně podobným stylem. Nebo spíš psané tak, jak se o to autor marně snažil. Herta Mülerová zaznamenala v knize Rozhoupaný dech, oceněné Nobelovou cenou za literaturu, příběh německého vězně v ruském pracovním lágru na Sibiři. Autor knihy o Regině Rázlové i zmíněná autorka zaznamenávají pocit strachu, kteří vězni zažili: „Strach z všeho, z prostředí, z bezmocnosti, z toho, že si může kdokoliv dovolit, co se mu zachce, že tě mohou týrat, jak se komu zlíbí. Ty nemůžeš nic, vůbec nic. Jsi za katrem, a když přijde úchyl a chce sex, pouze bezmocně přihlížíš. Strach z šikany, strach z nemoci. A k tomu mám ponižující zostuzování v médiích. To je, pane, mučeníčko! Ještě jsem zapomněla na nějaké semo tamo provokace od osob, kterým policie něco slíbila.“ Popisované skutečnosti jistě nejsou nic moc. Ano, jsou hrozné. Ale mrazí vás z přečtení? Cítíte strach vězněné? Já ne. A co tady? „Zavěsí se na vlásečnice jako rtuť. Cukernatí na patře. Náporem vzduchu stlačil žaludek a hrudní koš. Strachu je příliš. Anděl strachu.“ Dalších komentářů už, myslím, netřeba. Jdu si raději připravit plán, co budu dělat na své VÍKENDOVÉ chatě. Mimochodem, taky máte chaty dvě, víkendovou a všednodenní?

„Z uvedených odposlechů je zřejmé, že obviněná Regina Rázlová…“
Napsal: Jindřich Santar
Nakladatel: XYZ
400 stran, cena 260 až 289 korun.

Titulka: http://www.xyz-knihy.cz/