Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - VÁŠNĚ MYSLI - Román o životě Sigmunda Freuda od Irvinga Stonea

Čtenář si zase musí rozmyslet, zda ho v knize zajímá vlastní život Freudův (byť spojen s prací), nebo se chce dozvědět více o psychoanalýze a o všem, čím vídeňský lékař přispěl vědeckému světu.

Jako by to byly dvě knihy v jedné - kdo hledá poučení o psychoanalýze, toho bude podrobně líčený (a přiznejme poněkud stereotypní a nevzrušivý) Freudův život mírně unavovat. On totiž podtitulek knihy je tak trochu matoucí - kniha není román o osobnosti, ale daleko spíše životopisná studie o jeho práci, vzniku a formulaci nových myšlenek a o boji za jejich prosazení. Obojí je mimořádně podrobné a detailní, v bludišti názorů, citací a jmen se občas utopíte a budete se muset vracet. Pokud jde o jména lékařů, s nimiž se Freud na své cestě k objevům setkal, v tom čtenáři pomůže připojený jmenný seznam na konci. Pokud jde o detaily jeho práce, musí se čtenář spolehnout na svoji paměť.

Přiznávám, že jsem při prvním čtení jsem zaměřil svoji pozornost především na Freudovy názory, na jeho objevy a práci. Cesta, kterou chlapec z moravského Příboru (škoda, že se zmiňuje pouze několikrát) urazil, byla trnitá a možná by k ní nedošlo, kdyby Freud pocházel z bohatších poměrů. Jen ti, kteří "na to měli", si mohli dovolit práci ve výzkumu a čekání na místo asistenta profesora na lékařské fakultě. Právě to si Freud přál ze všeho nejvíce. Ovšem jeho práce, např. O stavbě nervových vláken a nervových buněk u raka říčního, by z něj asi neuděly to slavné jméno, jímž se nakonec stal. Teprve v soukromé praxi postupně potkával stále více případů "hysterie", příznaků, které zjevně neplynuly z fyziologických problémů. A Freud pomalu a systematicky sbírá případ po případu, vede podrobné zápisky a analýzy, až dospívá k pojmům nevědomí a předvědomí, Oidipovský komplex, regrese, vytěsnění až po dnes tak často citované pojmy Ego (Já), Id (Ono) a Superego (Nadjá), začíná se zajímat o sexuální zážitky z dětství a postupně dochází k termínu psychoanalýza. Novou metodu užívá u svých pacientů, raduje se z úspěchů a dokáže se poučit z nezdarů, byť nechápavost a odmítavost vědeckých kapacit přijímá jen těžce. K tomu pak přibývají i další studie - výklad snů, dualismus sexuálního pudu a pudu smrti a aplikace psychoanalytické teorie i na jiné oblasti - od umění až třeba po vtipy.

Tohle je jedna část sdělení knihy. Současně s faktografií je líčena obtížnost Freudovy cesty, přes nepochopení kolegů až k přijetí psychoanalýzy částí z nich a rozvoji psychoanalytického hnutí. Stone líčí velmi podrobně i rozpory psychoanalytické skupiny a zmiňuje i odlišné názory, které "překonávají" Freuda - hlavně v díle Alfreda Adlera a Carla Gustava Junga. Při čtení vás maně napadne řada otázek - především, co člověk musí obětovat ze svého soukromí i ze svých porážek, aby prosadil pravdu, o níž je stále pevněji přesvědčen. Mladí lékaři, kteří po skončení studií natahují ruku po tučném nástupním platu, případně pozdější "odcházeči" si při četbě musí uvědomit, jak nesnadné bylo pro Freuda dobrat se alespoň minimálního finančního zajištění, aby se po třicítce věku mohl oženit a zabezpečit milovanou ženu a později vícero dětí.

Možná jiný čtenář bude hledat spíše soukromý život velkého objevitele. Jaký byl povahově, jaké měl vlastnosti, s kým se oženil a jak prožil svůj nepracovní čas. Freudův soukromý život skutečně byl dosti všední a stereotypní - dlouhá léta panic, pak do smrti věrný a milují manžel a oddaný otec - to není ideální typ pro dramatický román. I tento život líčí Stone s maximální objektivitou a s podrobnostmi. které čtenář, dychtivý poznání psychoanalytických pojmů, možná i přeskakuje. Ke své škodě - když se třeba podruhé k románu vrátíte, pak si všimněte a oceňte ztvárnění postavy Freudovy milenky a později manželky, která věrně stále po jeho boku ve slávě i zmaru a v záběru i bolesti a doslova mu věnovala celý svůj život. Stone z ní udělal velkou ženu, vzor věrnosti a oddanosti, postavu, jakou už dnes v literatuře snad ani nenajdete. Však ji Freud za to také velice miloval - napsal jí obrovské množství dopisů, z nichž některé jsou také v knize citovány.

Román se nevěnuje jen Freudovi, jeho kolegům, rodině a jeho teoriím. Najdete v něm i přesný popis života Vídně konce 19. a začátku 20. století s detaily až jiráskovsky podrobnými a přesnými. Totéž platí i při líčení poměrů na lékařských fakultách a při popisu nemocí, s nimiž tam pacienti přicházeli. Neradno, aby knihu četl potenciální hypochondr - tolik nemocí a těžkých případů, které by mohl vztáhnout na sebe, se hned tak pohromadě nenajde. Skoro bych si troufal říci, že "méně by bylo více". Přečtete-li si na konci knihy literaturu z níž Stone čerpal, možná pochopíte, že při tomto množství materiálů se jen těžko s něčím loučil. Je třeba ocenit jeho léta trvající přípravu (vzhledem k tomu, že autor není lékař). &Skoda, že autor nezmiňuje osoby, které mu se sběrem dat musely pomáhat (mluví se o knihovnici Ester Eulerové) a hlavně jim v závěru nepoděkoval.

Stone se pustil do postavy geniálního člověka s obrovským rozmachem a představil ho z různých úhlů pohledu (nejen jako vědce a lékaře, ale i jako syna bezvýhradně milujícího matku a trpícího s postiženým otcem, jako bratra čtyř sester, zamilovaného mladíka a milujícího muže - romantika, Freuda otce i Freuda diskutéra a bojovníka). Poznáme i jeho záliby, třeba oblibu doutníků a sacherdortů, stejně jako to, že miloval dobré vtipy a bavil se na prvních filmových groteskách. Bohužel se Stone jen velmi letmo zmiňuje o jeho názorech politických - na pouhých dvou stranách nastíní jeho přerod při vypuknutí 1. světové války z oddaného vlastence k pochopení lží, jimiž se nechal naivně ošálit. Co jeho postoje v době nástupu fašismu, případně obliba Mussoliniho? Až v závěru dojde i na gestapo, ale to už je překryto líčením Freudovy bolesti s rakovinou. Není také akcentován Freudův silně projevovaný ateismus a odmítání všeho "mystického", s čím přicházel třeba C.G.Jung. Vysvětlení je snad jediné - Stone potlačuje vše, co by mohlo americkému čtenáři vrhnout stín na jeho románovou postavu. Snad to je i vysvětlení toho, proč román nekončí Freudovou smrtí, když jsou zmiňovány jeho opakované operace rakoviny v ústech a obrovské nelidské bolesti, jimiž trpěl. Jakoby i tady se Stone bál, že americký čtenář nepřijme fakt, že na výslovné Freudovo přání mu jeho osobní lékaž Max Schur pomohl v míru odjejít z tohoto světa po požití silné dávky morfia a tedy jakési eutanázie?

Vydání knihy je mimořádným edičním počinem brněnského nakladatelství JOTA. Český čtenář možná pamatuje průkopnické dílo Jiřího Cvekla z roku 1965, mohl by znát životopis z pera Michala Černouška s podtitulem Dobyvatel nevědomí (Paseka, 1996) a několik překladových knih, hlavně životopis od Georgea Markuse Sigmund Freud a tajemství duše (Paseka, 2002). Stoneovo maxipodání fenomenálního člověka je zdrojem poučení jak pro čtenáře, tak i pro znalce z řad lékařů, psychologů a psychiatrů. Kniha je to těžká - nejen množstvím materiálů, s nimiž se čtenář musí vyrovnat a srovnat, rozsahem téměř tisíce stran a také svojí váhou, která znemožňuje četbu v oblíbené poloze vleže.
 
Stránky jsou vhodně proloženy kolážemi Miroslava Huptycha, které Freuda zařazují mezi obrazy a výjevy jakoby vytažené z nevědomí. Překlad Jana Sládka jistě nebyl snadnou záležitostí už proto, že se překládalo z anglického originálu The Passions of the Mind, do něhož byly převedeny všechny původní německé citáty, dopisy a zápisy, z nichž je v knize hojně citováno. Knihu doplnil slovníkem, bibliografií a doslovem Miroslav Petržela. Jeho doslov je shrnutím toho, co je v knize obsaženo a je doplněn o řadu jmen Freudových žáků či následovníklů a překračovatelů. Postrádám tu však seznámení s dalšími osudy psychoanalýzy po Freudově smrti - jak se dostala psychoanalýza do naší země a jaký je u nás její současný stav, jak byla přijata v dobách totality (jak fašistické, tak komunistické), proč došlo k jejímu rozmachu (a i komerčnímu zneužití) třeba v Americe, v jakých názorech se Freud mýlil, či jak k jím nastoleným problémům přistupuje dnešní věda. Možná by stálo za to vysvětlit od kdy a proč je používán pojem "nevědomí" místo laiky přijatého "podvědomí." Rozsáhlá bibliografie by si zase zasloužila pro přehlednost vytištění každého titulu na samostatný řádek. To jsou ale jen dílčí výhrady k objevnému a závažnému dílu, které lze vřele doporučit každému čtenáři.
Foto: jota.cz, wikipedia.org