Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Kříž života i smrti



Úvodník: Kráčeli nekonečně dlouho. Víry vlastních myšlenek se proplétaly tou pustinou a jako v ozvěně se odrážely od skalních masivů ukrytých v hlubinách lesa. Mech tiše lákal, šum větru v korunách borovic však varoval:

Článek: Nech vstoupit hlasy do nitra tvého srdce, dej prostor tomu, co dokáže vést ve chvílích ticha, kdy rozum musí ustoupit hlubinám moudra nevědomí.“ A jako tichý svědek tomu nahlížel ze svého hnízda krkavec, moudře shlížel očima jako z uhlíků, peří sytější než nejčernější noc, rozepjal svá křídla, aby v náznaku ukázal, čí panství zde začíná.

Cítili to oba, ve stejnou chvíli stejné varování. Tady nezůstat, jdi dál. Našlapovali opatrně jako kočka, očima neuvyklýma proniknout tmou se snažili odtušit pohyby stínů, co se objevovaly v pravidelných intervalech. Koneckonců tma byla milosrdná. Někdy je lépe nevidět a nechat se unášet jinými smysly. Těmi dávno opuštěnými. A tak se jim poznenáhlu stalo to, co poznávají jenom vyvolení.

Nový svět. Jiné vůně, čich se zbystřil natolik, že cítili odkudsi z dálky vůni jiskrné vody, elektrizování v nebi a… . A ještě něco nového. Je to plné života, nabité neznámou energií, zažehuje to, co má zůstat ukryto všedním očí. Že by se jim mohl splnit ten dávný sen? Kříž života, kříž smrti. Mytický pojem, pro někoho. Pro druhého esence, pomocí které se dají rozehrát struny života obojím směrem. Lehké zakmitání a ukončíš, prodloužíš, nebo počneš. Dávný stimul v honbě za poznáním a dobýváním slují ukrývaných na zemi i pod ní. Možná jej ještě nikdo nikdy neviděl a oni jej cítí, proniká jim kůží, opájí duši touhou, co nedá ani chvilku klidu. A je jedno, jestli spíš. I tam tě nenechá v klidu. Aniž by promluvili slova, věděli oba, že jsou nemilosrdně polapeni. Poprvé za společná léta tušili, že se musejí odloučit. Navždy už je oddělí šílenství ovládat a vlastnit. Koho polapí, málokdy má šanci odpoutat se z osidel mámení moci určovat vše ostatním. Stali se z nic poutníci pohlcení klamem, oslepli. Duše se jim zatvrdila. Stala se skálou, která nepustí dovnitř, ale ani ven.

Slunce získalo novou barvu, obléklo si pojednou šarlatový šat. Vrhalo ostré šípy směrem dolů provázející nekonečný den. Jejich zakalená mysl ale nepostřehla tu změnu. Stali se svými štvanci. Jenže těm není dovoleno nahlédnout blíže, protože tady se hledí srdcem, oči jsou nepotřebné. Zůstali tedy na samotném počátku té cesty, která se začala odvíjet slibně, nakročili a sešli. Kam? Neptejte se.

Přesně tenhle příběh se mi začal odvíjet před očima, když se mi do rukou dostala pozvánka k chystané vernisáži Miroslava Pankráce mladšího. Jeho obrazy mají tu moc vyprávět. Nejen proto se můžete příště těšit na rozhovor, který zavoní terpentýnem.




Miroslav Pangrác
"GRÁC"
14.5. - 17.6.2011
Vinotéka Ve Vysoké, Rakovník
(Foto: archiv malíře)



03.05.2011 - Julie Kolocová