Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Rockově-básnické svědectví muzikantského holomka
Úvodník: Už podle názvu své druhé sbírky přiznává Jaromír Komorous, básník, textař a publicista, bytostné propojení s hudbou – zde rockovou. V jádru jeho sbírky duní muzikantský život, jak jej do krve nasákl vším tím hemžením těl a uší, v kotli pod podiem, v zákulisí během skřípavého ladění, na cestách jako tour manager plzeňských kapel. Z této zkušenosti raší a rýhuje se jádro poezie Nazvučení.
Článek: Přitom hudba pro Komorouse není monotématem, básník umí na slovní osnově rozehrát mnohem více. Kromě rozháraných slok, které i papír donutí rámusit, svede i křehce odstínovanou přírodní lyriku, jen si musíme přivyknout, že z křovíčka občas vyskočí Ozzy nebo na nebesa zabuší Axel Rose před zraky Jima Morrisona. Rockový nářez neustále roztřásá pozadí i těch nejněžnějších kousků. Poznáte to na první čtenou - rytmus veršů je neučesaný, slovní zásoba rozkadeřená, porušuje syntax, téměř se vzdává interpunkce a má rád elipsy. „Ještě dnes vstávají hubaté / ale den ještě v plenkách.“ Bez skrupulí šlehá výrazy hudebního slangu, sám jsem si díky němu rozšířil slovník: „Z ašrámu kouř vonných tyčinek... Okoralá bábovka s vidiovou kůrou“. „Odbouchej svačinu a dej mi tam hajtku“. S nemenší vervou pouští se do slovních hříček (titul básně „Vysněžení“). Členění na sloky je tu poslední pravidelností a když už sáhne po rýmu, je to skoro nedopatřením, které v zájmu rychlé nápravy zaonačí dis- nebo asonancí. Jediný „sonet“ ve sbírce má s tradiční formou společné jen notoricky známé dělení 4-4-3-3.
Ani tématicky, jak už jsem zmínil, se sbírka nedrží čistě jen koncertních síní, dlouhých vlasů, kytar, potu a riffů. Přelétá a těká, a ovšem také přetéká obrazy. Ty potom skutečně připomínají valivé tóny elektrických kytar. Většina takto „nadupaných“ básní se jestřábím grifem chopí čtenáře a vláčí jej po polích s plody nesčetných odrůd, pachů a barev. Až se zdá, že autorova píšící ruka je zesilovač, kterou protahuje různorodé myšlenky, aby je pak vychrlil v jediném mohutném gejzíru. Jednotlivé básně pak působí na první pohled velmi rozdrobeně, o to silnější je však jejich nenápadná vnitřní jednota, tužená atmosférou či jemně ukrytým náznakem děje.
„Mollovými akordy nalíčili pokoj / v mollových šatech přišla do světel / přivoněla k bezpohlavním květům / a pak ji to přestalo bavit / Ani se nedivím / pořád se zatím díval / tančili až vzápětí / akordy ze stěn v rozestupech / mizely ve chřtánu lásky / jak bifteky v mlýnku na maso.“ (Tanec)
Dalším průvodním znakem básní v „Nazvučení“ je schopnost líčit věci až syrovou hmatatelností a náhle, jakousi skulinkou mezi, vyšlehnout abstrakcí duhové lehkosti:
Ponořila ruce do popela
má gospelová ikona
o její prsty trnu strachem
samotou vrže zvířený prach
(To ti nezapomenu)
Sbírku lze číst i jako záznam prolínání hudby různými stránkami našich životů. Jsou to podivuhodné světy a průniky bytí, do kterých nás přenáší v těchto konfrontacích: kupříkladu v básni „Pastýřská“ se ocitáme mezi pasáčky na širokých stráních, ale i při takovém bakchantském úletu nás jádro autorovy poetiky svou gravitací vrátí k hudbě: „Pastýři zašlápli pavoučka / opřeli kytary o salaš / Z údolí zvony přinášely / do žil i nohou klid // notovou osnovu z koridoru ptáků“. I náboženství se vlévá do světa rock-music. Čtenáře pak nepřekvapí, že po vytknutí obrazu křížové cesty je vedena spojnice ke skupině Nazareth:
S křížem na zádech
s lačností kura u pekáče
ulicemi mezi světy
pokropen vlastní krví
stoupám
na svoji Golgotu
...
Nazareti rvou do lidí Love Hurts
a ruce si klestí cestu
snivé.
(Pašije)
Nejsme-li návštěvou u pastýřů, ocitáme se zpátky v čase za železnou oponou a oplocením na pokoutních koncertech, kdy chuť zakázaného ovoce svírala těla zúčastněných rozkoší i strachem z toho, že se nečekaná smyčka SNB zatáhne. Ale dost možná se autor mačká v mlýnici fanoušků v některé současné aréně. Doba vzniku básní v „Nazvučení“ totiž není autorem nikde jasně vymezena. Někdy jsou však dobové narážky tak dráždivé, že nelze nespojovat s traumatickými letopočty před „sametovkou.“
„Pysky žvatlaly o milování / nohy se chvěly už ze zvyku / a na Ruzyni přistál trojský kůň / diverzní výsadek...“ (Výpověď účastníka nehody)
Námětové vějíře netušeně rozvíjejí ornamenty i uvnitř jednotlivých básní. V „Prozření“ se propneme od žab až ke galaxiím. A zpátky od Axela Rose k obyčejnému klučinovi u řeky:
„Nechal jsem žáby za dálnicí / na to jsou ochránci v rukavicích / Ale jak poznají, že žába chce kuňkat / a mně je to jedno? // Do toho Axel bouchá na nebeskou bránu / a večer kluk u řeky jakbysmet / Kdyby tak věděli, jak jsou daleko / a přitom tak blízko.“
Vůči čtenáři Komorous diriguje furioso. Chce nás roztančit swingováním na špičkách protipólů: od všedního k exkluzivnímu, od flegma k dokonalosti, od prostě jasného k symbolistně zakalenému, od úsporného k bombastickému. Za tímto účelem nebojácně využívá i metafory, nechá je střetat se s všedními věcmi a z následných třesků cizeluje obrazy v rámech neotřepaných.
Zasněžte krajinu
ať po ní nejde chodit
chci vidět panenskou blánu
která se rozpíná
až nahoru k lesu
kde klepadlo chybí
stejně je pro ruku daleko
jak pro krále do funkce podkoního
(Vysněžená)
Básnický proklatec a Francouz Paul Verlaine v proslulých slokách nabádal své kolegy, aby verše byly „především hudbou.“ Jaromír Komorous se této výzvy chopil po svém, a protože jsme v hudebním vývoji oproti bělostným lunám velmi poskočili, mohl přitvrdit; teď svým „Nazvučením“ vykřesává řízný, ryčný a nezadržitelně se řítící rock. A právě v této hřmotné, jazykem uvolňované energii číhá jistá slabina. Stejně jako jsou uši opotřebené po hodinovém pobytu v blízkosti „marshallů“, tak i čtenář může být brzy znaven, ne-li ztýrán slovním přívalem sbírky. A možná už dříve než po hodině nám podvědomě začne řinčet v mozku. Autorově poezii pak hrozí, že tím bouřením a vířením přehluší i méně nápadné záblesky slovní krásy. Na druhou stranu mohl by se vzdát nemálo klenotů, kdo by předčasně kapituloval a dal knihu OFF. Co s tím? Jedině využít privilegia čtenáře a básně si dávkovat po dvou třech kusech a s vydatnými přestávkami na osvěžení. Právě to vám doporučuji.
V zájmu odpočinku pak potěší několik básní, které jsou mimo hlavní strhující tok. Mám na mysli pár miniatur: např. trefný šleh o vztahu lidstva k planetě, kterou obývá: „...Golfský proud se zpomaluje / lidé vodí za nos Zemi / a sami sebe / život se zrychluje / tone kdo nepluje // Až se země ožene / nebude kdo by to napsal“. Pozoruhodnou exotikou i v rámci sbírky je výlet na vietnamskou tržnici v básni „Zatmění slunce.“ Anebo si dopřejte vzhledem k okolním hřmotným veršům neuvěřitelně citlivou „Nepochopím“.
Přikrytá peřinou z mých úmyslů
vyspalá dorůžova
dočkala se rána
Ale proč tady není?
Holubi chumelí místo sněhu
a já jako po velkém třesku
Zde máte v kostce poetiku „Nazvučení“, jen na hudbu zde ukrytou už musíte vlastnit velejemný básnický sluch. Toto a jiná odbočení vám pomohou vychutnat autorovu virtuózní práci s jazykem a schopnost na všech stupnicích, na všech strunách sehrát útržky ze života „muzikantského holomka“ jako překvapivě sourodý básnický celek.
Jaromír Komorous: Nazvučení
Vydalo nakladatelství Čas 2011
02.05.2011 - Aleš Misař
