Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Není javor jako Javůrek



Úvodník: Představíme-li si javor, je to sošný strom. Silný kmen, bohatě větvená koruna s rozpustile střapatými listy. Řekne-li se javůrek, nabídne se pravý opak. Tenounký kmínek se komíhá v závanu pouhopouhého větříku, jemňounké listy jsou měkoučké na dotek.

Článek:
Ale dnes je tady Jiří Javůrek a s ním rozhovor.
Nepřipomíná ten drobounký stromeček ani náhodou. K vysvětlení postačí prozradit jeho profesi.
KOVÁŘ. A je vám jasné, že je tu onen sošný strom.

Narodil se v roce 1983 v Náchodě. Po základní škole studoval na SOU Jaroměř, pak SP&S v Třebíči. Již tady se dokázal prosadit. Dvakrát získal první místo v celostátní soutěži Těšínská kovárna a v Dobřívském cvočkovi za volnou tvorbu a za kování cvočků na čas. Nyní žije v Ostrově. Potkala jsem se s ním na Přílepském řezbářském symposiu a u kovářské výhně jsem jej stačila zpovídat.

Jirko, máš krásné příjmení.
Ale lidi si to pletou s Jabůrkem. To byl kanonýr, který bojoval za Rakouska-Uherska. Je to v písničce - …tam u Královského Hradce, lítaly tam koule prudce, z kanónů a flintiček…

Jak ses vlastně dostal ke kovařině?
To je dlouhá historka. Když jsem na základní škole přemýšlel, co dál, napadl mě truhlář. Ale těch všude kolem bylo dost. Příbuzní navrhovali řezníka, autoopraváře, pokrývače, kuchaře, můj matikář dokonce říkal, že mě vezmou jenom na včelaře (smích). Jednou jsem si chtěl nabrousit sekyru a děda řekl, že s tím musím ke kováři. No a bylo to tady. Začali jsme hledat školu, a tak jsem se dostal do Jaroměře a tam studoval nejdřív první obor kovář-podkovář, později navíc umělecký kovář-zámečník.

To je zvláštní spojení – umělecký kovář a zámečník?
Není, vždyť i zámečníci vlastně dělají umění.
No a já dál pokračoval v Třebíči. Hodně mě to bavilo. Vlastně jsem k tomu inklinoval odmala. Bavily mě chladné zbraně.

Chladné zbraně?
Třeba sekyry, nože. Jako hodně malý jsem si dělal vlastní nožík.

A co tě baví nejvíc dnes?
Tak nějak všechno. Mám rád různorodou práci.

Často se u tebe opakuje motiv lístku.
To si zrovna nemyslím. Hodně se inspiruji keltskými motivy. Vlastně rád čerpám z historie obecně.




Kdyby sis mohl vybrat, na čem bys chtěl pracovat?
Bavily by mě restaurátorské práce. Mříže, repliky, prostě práce pro památkové budovy. Je zajímavé vidět, jak se dělalo dřív. Ukazuje nám to vlastně, jací jsme dnes lemplové. Máme techniku, o které se našim předkům ani nesnilo, a naše práce se těm dávným nemohou rovnat.

V čem vidíš, že byli lepší?
Dokázali bez svařovaček, elektrických vrtaček pracovat přesně, někde spoje nelze ani poznat, ale to je jenom jeden příklad.

Je kovařina hodně fyzicky náročná práce?
Je, ale dnes to mohou dělat i ženy. Jsou buchary, lisy. Někdy mají ženy na tenhle materiál zajímavý pohled.

Máš nějaký vzor?
Asi jeden jako takový ne. I když se mi zrovna naskytla možnost jet do Itálie na stáž ke Claudiovi Borettimu. Ten dělá nádherně, je to pro mě výzva. Vytváří velké skulptury. Umí hodně. Měl bych tam být dva měsíce.

Do kolika let chceš dělat kovařinu?
Dokud mě neodnesou. Kovařina je srdeční záležitost. Takže dokud to bude možné.

Takže já ti přeji, ať ti nikdy nevyhasne kovářská výheň, a děkuji za rozhovor.






(foto J. Javůrek)

12.09.2011 - Julie Kolocová