Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - M o b i l



Úvodník: Každou společnou noc byla přesvědčena, že už nemůže dál, a že dříve nebo později musí sama stisknout - a také stiskne - své srdce v minutě pravdy......

Článek:


Bránila se mu ze všech sil. Argumentovala, protestovala, mlčela, vzdorovala - nic nepomohlo. Dostala ho jako dárek k vánocům, i s návodem, jak s ním zacházet. Místo koled a vzpomínek jí to vysvětlili, uložili do paměti pár čísel a poučili ji, jak má přijímat a odesílat zprávy.
..."A kdo by mi psal nějaké zprávy? Nic takového jsem zatím nepotřebovala.
"Ale mami, "přesvědčovaly ji děti," časem mobil oceníš, je to dobrá věc a skoro každý ho dnes už má". Bylo jim líto, že jejich ne právě levný dárek nepochválila.
"Stejně ho nebudu nikdy používat" řekla o půlnoci na rozloučenou, poděkovala za užitečný dárek a strčila ho do skříně.

Pak se stal zázrak! Její život s bakelitovou věcičkou se úplně
změnil. Nosila ji potom pořád sebou. Nedala ji z ruky od chvíle, kdy si
všimla, že její displej svítí,a ona četla zprávu...Miluji tě, dívko,
co s tím uděláš?...
Nevěděla, jak se na zprávy odpovídá, vánoční školení už zapoměla.
Začala hledat návod, který zůstal v krabičce od přístroje, ale krabičku dala - kam? Vyhazovala věci ze skříně, hledala rychle a zběsile, protože měla strach, že zpráva mezitím zmizí a ona ztratí všechny šance. "On" byl o pár let mladší a potkali se náhodou. Když neodpoví hned, bude pozdě a svůj horký letní vítr už nikdy nechytí. Na podlaze ležely hromady knih, papírů, novin, šatstva a další věci, a když konečně návod našla, bála se na přístroj sáhnout. Vymačkala slovo "všechno". Víc nestihla, když přístroj signalizoval, že zpráva byla odeslána.

Pár let předtím se rozhodla, že se už nebude o nic pokoušet. Naučila se žít sama se sebou, a dokonce časem přestala závidět šťastnějším kolegyním, když si domlouvaly schůzky se svými milenci, nebo je k telefonu žádali manželé. Ani na ulici se nedívala na páry, které se vedly za ruce - nedívala se už vůbec na nic. Setkání s ním měla za nevysvětlitelnou náhodu. Žila jako ve snu, a její život dostal chuť příjemně kořeněnou, chvílemi ostřejší, ale už nebyla sama. Chvílemi se strachem přemáhala pocit, že její štěstí je ukradené, životu vyrvané, a ona na něj nemá nárok.

Když se zpočátku neptal, o svém věku nemluvila, a pak už jej vytrvale tajila, i když se ptal, a odpovídala vyhýbavě. Před první společnou nocí to měla za zbytečné, protože ji odhadla na jedinou prchavou epizodu, ale později právě tyto otázky v její mysli nabobtnaly, až nabyly obřího významu. Každou společnou noc byla přesvědčena, že už nemůže dál, a že dříve nebo později musí sama stisknout - a také stiskne - své srdce v minutě pravdy. Jenomže když byla s ním, minuty plynuly slastně jedna za druhou, i "minuta pravdy" byla hodně daleko, a ona si přála prodloužit společné chvíle ještě o další den, a další noc, a ještě a ještě. Celé tři roky se pohybovala jakoby v začarovaném kruhu, kde jedna přítomnost byla úplně jiná, než druhá.  

Pak se rozhodla pro dopis.
Psala dlouho, pečlivě volila slova, omlouvala se, polykala slzy. Věděla, že on se nikdy nesmíří s tím,že za celé tři roky neodhadl správně skutečnost - to mužská ješitnost nesnáší. Váhala, jestli si raději nemá ponechat ještě další rok společných radostí, a teprve potom... a potom....
.... A potom dopis odeslala.
V lékárně koupila nějaká sedativa, vzala si dovolenou a
zavřela se doma. Litovala svého rozhodnutí, když její přítelkyně jí vesměs radily, aby to nechala být, že časem budou věci vypadat jinak, a každý vztah dříve nebo později stejně skončí, když ještě předtím zevšední. "Žij pro iluze", radily jí...."iluze jsou v životě nejdůležitější. Klam a iluze - mrkni do časopisů - kde tam máš něco o lásce? Myslíš, že kdyby skutečně existovala, mohlo by ji rozházet pár let sem, nebo tam?"
Ano. Byla to hloupost. Sama se zbavila iluzí. Polykala prášky a po bytě chodila do kolečka,až do úplného vysílení. Káva, dvacítka cigaret - bylo jí špatně od žaludku, srdce sevřené bolestivou křečí, přemýšlela o smrti, a pak už jen spala.

Najednou jí vlasy na krku rozvlnil teplý dech..."otoč se ke mně"...šeptal. Byl tady, a hladil její boky.
"Jak to, že jsi přišel? Ty jsi nedostal můj dopis?"
"Dostal. Proto jsem tady. Pokud jde o to, už jsem starší přítelkyně měl - nemusela jsi lhát."
"Nelhala jsem - jen jsem o tom nemluvila", hájila se,jakoby bylo možné něco změnit." Ale celou tu dobu...jsem musela přizpůsobovat novým poměrům i věk svých dětí, a popřít svá vnoučata....my jsme se neměli nikdy setkat!"... brečela do polštáře,..."nebo jsme měli skončit tím jediným večerem a nocí,která ještě nezanechala žádné stopy.."
"Ano - ale s rozdílem, že já jsem ti řekl hned, že jsem ženatý, a že rodinu udržuji jen formálně. Taky ti to nevadilo?"
"Protože jsi to řekl až....až potom! Nechtěla jsem tě ztratit. Kdybych ti byla řekla rovnou, o kolik let jsem starší, miloval by ses se mnou i přesto?"
Chvíli mlčel a přemýšlel. "Tu první noc určitě - ale možná bych ji pak nechal uplynout bez následků .. jak jsi předpokládala?To jsi chtěla slyšet?"
"Všichni jste stejní! Proč jsi mi posílal zprávu, že mně miluješ, a co s tím?"
"Protože to tak bylo a tys odpověděla po pravdě. Všechno - znamená všechno!... No tak,přestaň se trápit," lehl si nad ní a odhrnul jí vlasy z čela.. "Tvůj dopis mně trošku překvapil, ale více jsem byl šokován sám sebou, jak je možné,že jsem to za celé tři roky nepoznal? Protože vypadáš tak skvěle? Protože jsi dobrá - lepší než já? Tvůj věk nikdo neuhádne, můj ano. Sám už bych mohl být dědečkem..."
"Dík - chválíš moji životní tragedii. Jedou po mně jen mládenci, se kterými to nemůžu myslet vážně - proto jsem pořád sama. Datum narození nejde vyplastikovat na mladší - a jdi už....jdi!" Odtáhla se od něho.
"Ale proč? Jsi dobrá přítelkyně i kamarádka, a milenku bych lepší nenašel. Mám tě rád. Zvykl jsem si na tebe a kašlu na věkový rozdíl. Nechci tě ztratit, a už vůbec ne kvůli takovým...."
"Nesmysl!" přerušila ho. "Jak bychom mohli spolu dál žít? Říkáš mi "dívko", a přitom já už žiju podzimem,zatímco ty pořád ještě létem..."
"Omyl - i já už žiju podzimem,jenom o tom zatím nevím. Neumím to, a ty mně to naučíš. Jdeš podzimem jenom o kousek přede mnou. Odhalíš pro mně všechny jeho krásy a vůně, všechny jeho barvy, a všechna jeho tajemství..."
Natočila hlavu, aby mu v měsíčním světle viděla do očí...."Myslíš to vážně?"...Cítila kolem srdce přívětivé teplo, a ještě jiný krásný pocit - jako strach.
"Tak vážně,že ani neumím říci jak. Podívej" - natáhl ruku ke starožitné skřínce, ve které schovávala i malý zvoneček z dob dětství, kdy jím doma zvonili příchod vánoc, - "tímhle zvonečkem teď odzvoním konec všech dohadů mezi námi. Už můžeme být k sobě upřímní...nic jiného se nezměnilo".
Byla tak šťastná, že jí srdce tlouklo až v hrdle..."Jsi to nejlepší co mám..." řekla mu do zvuků zvonečku z dětství.....

Pak zamáčkla budík. Hlavu měla tak těžkou, že ji z polštáře zvedla jen s obtížemi. Byla sama,a věděla, že už navždy. Vedle sebe měla jen mobil s poslední zprávou....Lásko, toužím po tobě. Moc mi chybíš. Večer se stavím....
Ale to bylo ještě předtím, než odeslala svůj dopis....

 

 

ikona: tech-styling.com



30.08.2011 - Dagmar Hermannová