Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Tenkrát v létě



Úvodník: Ta naše povaha česká, ta je tak hezká - tak hezká....

Článek:



Tenkrát v létě.


Uprostřed toho léta plynuly extrémně horké dny,jeden jako druhý,
v nesnesitelném vedru.Ležela jsem apaticky na zahradě na kopci, pár desítek metrů nad širokou,mohutnou vodní plochou velkého rybníka a
nevěřícně jsem sledovala barevný sloupec venkovního teploměru.
Ukazoval 42 stupně a barevná čárečka se chvěla horkem.Přesto se kolem
poledne zdálo,že z nitra samotné Země chvílemi šlehá proud chladného
vzduchu jako ledový jazyk přes rozpálené nohy,a slunce pálí z oblohy,
která již není blankytně modrá,ale šedavá.Vypadala jako zlověstný šedý zákal na modrém oku,který dále houstne a tmavne.Vzduch ztěžkl a
mouchy i ptáci v přímých osách letu nalétali na zem.I sousedovy
slepice najednou změnily své chování,když původní ospalé polehávání
změnily v nervozní pobíhání,a s nasazením života prolézaly skulinami v hradbě,s cílem ukrýt se v lese.

&Sedi přibývalo.Během několika minut změnila slunné odpoledne v
začínající soumrak.Zvedal se vítr,který proudil nikoliv jako obvyklý, chladivý a osvěžující vánek od vodní plochy,ale v krátkém,studeném,
ostrém proudu přímo od země.Letních bouří jsem zažila bezpočet,
osvěžující vítr a potom déšť - chladivá úleva od letního vedra - ale tohle bylo jiné.Náhlá změna ovzduší vzbuzovala strach. Sbalila jsem deku a rozběhla jsem se ke stanici autobusu.Vítr mi cestou rval šaty, nutil mě zastavovat v běhu,a když jsem doběhla pod spásnou plechovou stříšku autobusové zastávky,nebe bylo černé.Pod stříškou už byl hlouček asi jedenácti lidí,dvě děti seděly v kočárcích a na lavičce
starý pán,s ústy zakrytými kapesníkem.

Na svoji konečnou - konečně přijel autobus,a všichni,ustrašení
tmavým nebem a prudkým větrem, jsme si oddychli.Jenomže zastavil pár metrů od našeho hloučku,řidič se podíval na hodinky,a na volant si
rozložil noviny.Mezitím se vítr ostře roztočil v poskakujících,
malých vírech,které od země zvedaly spousty prachu a metaly nám jej do očí a úst.Z keřů hlohů,lemujících zadní část zastávky,vítr rval listy a okvětní lístky bílých květů,jakoby se sypal sníh,a malými větvičkami prudce metal na silnici a bičoval nám nahá záda a nohy.Pak ještě více zesílil a začal hučet.Udělala se tma,že jsme o sobě věděli,jen když jsme se navzájem dotýkali,shluknuti pod plechovou stříškou. Přidržovali jsme se zábradlí a s hrůzou jsme pozorovali,jak se plech nad našimi hlavami se skřípotem nadzvedává a začíná rolovat a trhat.Děti na kočárcích křičely,a my dospělí též,ale vytí větru a rachot strhávané střechy jsme zřejmě nepřehlušili.
Autobus stojící pár metrů od nás,bylo sotva vidět,ale protože si řidič rozsvítil,viděli jsme,že se podíval směrem k nám a pak obrátil noviny na druhou stranu.

To, co bylo až dosud,ale nebylo nic proti tomu,co přišlo v příští
minutě. Nemám vhodnější srovnání,než slova písně...."náhle si nebe kleklo na poraženou zem,rozpoutalo se peklo a smrt zjevila se všem"...., a začalo to od země,z pekla,které nebylo horké jako v pohádkách,ale ledové. V jedné vteřině jsem měla nohy až ke stehnům pokryté ledovou námrazou,a směrem nahoru vál studený vítr s prudkostí která trhala průdušky a plíce ho nestačily prodýchávat.
Z očí se mi samovolně spustily proudy slzí a cítila jsem,že pozbývám vědomí.Než jsem si ucpala oči a ústa kapesníkem,viděla jsem, že starý pán na lavičce leží.Obě děti,pro které se nedalo udělat vůbec nic, když dospělí měli co dělat sami se sebou,seděly bezmocně na svých kočárcích a zoufale křičely.Když se na nás z nebe začala řítit ledová tříšť tak prudce,že zanechávala modřiny,všichni jsme se nacpali pod zbytek stříšky,kterou vítr neutrhl.Teprve pak,ve stejně zběsilém tempu zapracoval pud sebezáchovy.Na obě děti jsem hodila svoji deku,i dva mládenci čekající s námi,hodili své deky směrem k lidem,stojícím nad kočárky a rozběhli se k autobusu.Tloukli do dveří. Řidič zvedl hlavu, poťukal si na hodinky a pokračoval ve čtení.Bylo to naprosto neuvěřitelné.Led teď padal šikmo,a kam dopadl,šlehl jako rána bičem, ale to už jsem nevnímala - dusila mně bezmocnost.Mládenci začali do dveří autobusu kopat,přidal se ještě nějaký starší chlap a ..."koukej otevřít ty dveře, dobytku jeden"... slyšela jsem rozčilené hlasy.

Autobus popojel k nám, a dveře se konečně otevřely ubohému hloučku lidí,kteří museli nahoru pomáhat jeden druhému. Byli jsme úplně zchromlí - bez pomoci jsme to nedokázali.Obě děti byly bílé jako smrt,a starý pán, který byl položen na zadní sedadla, nejevil známky života.Ale pomalu jsme se rozdýchávali a po podlaze autobusu tekla voda z tajícího ledu. Pak jsme se odpoutali od pekla zborcené zastávky. Autobus se rozjel k městu, a jako švihnutí čarodějným proutkem - v minutě se živel uklidnil, než jsme dojeli do města, bylo zase slunečno a ze země se kouřilo.Kolemjdoucí nevěřícně zírali na pár lidských trosek s rukama a nohama plnýma modřin - i při vystupování z vozidla jsme si museli navzájem pomáhat,a na starého pána tam čekala sanitka.

Večer téhož dne informovaly zprávy,že se přes naše území místy přehnal "slabší" hurikán, s ukázkami zkázy všude,kudy ledová smršť proletěla, pobitou drůbeží, která se včas neschovala,neuvěřitelně velkými kusy ledu,který se zachytil v hustých porostech, potlučenou úrodou a vyvrácenými stromy. A druhý den jsem na vlastní oči viděla roztrženou starou košatou jabloň,a na cestě dolů k vodě ze svahu čněly v půli přeražené mohutné buky.Ale nejhorší to bylo dole na pláži,kde naše milované,dvě stě let staré,dva metry v průměru měřící,obrovské duby neměly žádnou oporu v okolních stromech. I když dlouhé desítky let i tak odolávaly všem živlům a malebně vroubily hladinu rybníka,teď, vyvrácené z kořenů, smutně ležely korunami ve vodě,každý kořenový bal velký, jako rodinný dům. Zkáza a smutek.

Horší horor bych nevymyslela. Při pohledu na tu spoušť mně napadlo - co jsme proti síle přírody? Jaká neviditelná vyšší moc držela ochrannou ruku v hodině "H" nad hloučkem lidí pod plechovou stříškou? Na co asi myslel řidič autobusu pravidelné linky, když se ze svého bezpečí díval,jak kusy ledu otloukají malé děti? Na svou přestávku měl nárok,a proč by se této nenahraditelné chvilky nad denním tiskem vzdával kvůli jedenácti neznámým lidem?

Každý, kdo pláže velkého Boleveckého rybníka zná,vybaví si v mysli i obrovské duby. Pamatovaly dvě staletí a stály tam celou dobu až do dne, kdy se psal třináctý červenec 1999.

 

ikona: flickr.com



06.10.2011 - Dagmar Hermannová