Film Nic proti ničemu, ve kterém hrají členové divadelního sdružení Láhor/Soundsystem, vypráví příběh manželů Radka a Johany, kteří přijíždějí inkognito na sraz adoptovaných snažících se založit občanské sdružení. Rozhodují se totiž, jestli budou adoptovat dítě a chtějí poznat „co z těch lidí vyroste“. Radek se však ukvapeně představí pod cizí chatovou přezdívkou Skippi, který od začátku podkopává integritu sdružení nechutnými pedofilními poznámkami. Radek, aniž by tušil proč, se tak stává hlavním vyvrhelem setkání. Během několikadenního pobytu v kempu Jordán, kde se schůze odehrává, však postupně každý z účastníků, ať už je to samozvaný vůdce nebo investigativní reportérka, odhalí své pravé motivace a charakter. Založení sdružení je v ohrožení…

Odkud vzešla myšlenka natočit komedii o setkání adaptovaných a celá zápletka filmu?
Částečnou inspirací k námětu mi byla moje kameramanská účast při natáčení dokumentu o Straně zelených v letech 2004-2005. Film vznikl podle scénáře Jiřího Najverta ve spolupráci s jedenáctičlennou divadelní skupinou LÁHOR/Soundsystem, která se věnuje realistické kolektivní jevištní improvizaci v rámci předem daného příběhu. Dramatický potenciál látky jsme spolu s LÁHOR/Soundsystemem nejdříve testovali na živých vystoupeních před diváky s vědomím, že výsledným tvarem bude ovšem film. Natáčení probíhalo opět metodou kolektivní improvizace nad již přesně strukturovaným scénářem.

Do jaké míry lze v souvislosti s filmem Nic proti ničemu mluvit o "kolektivním filmu"? V titulkách sice figurují tradiční role režisér, kameraman, obsazení, ale jak to bylo skutečně?
Jediný rozdíl byl podle mě v tom, že to natáčení bylo živelnější než u tradičního hraného filmu, blížilo se spíš dokumentu: herci nehráli krátké sekvence, ale celé dlouhé situace, které někdy trvaly i dvacet minut a potom se znovu opakovaly od začátku a na závěr se opravovaly drobnosti. To vytvořilo živou atmosféru, kdy herci v podstatě na natáčení zapomínají a jsou schopni se skutečně pohádat o fiktivním problému. Navíc jsme jim nechali občanská jména, takže iluze "reálna" byla pro ně o to jednodušší. Přinejmenším nemuseli během improvizace přemýšlet, jak se jejich deset protihráčů jmenuje.

Film jste prý začal natáčet již před pár lety, ale publiku jste ho představil teprve letos ve Varech? Co se s ním dělo mezitím?
Před čtyřmi lety jsme týden natáčeli hlavní část filmu, přesně po roce jsme, poučeni tím, co v materiálu chybí nebo nefunguje, věnovali další celý týden dotáčkám. Mezitím se nedělo nic, protože jsem byl úplně vytížen kapelou MIDI LIDI a prací na hudbě k filmům Protektor, Český mír a Heart Beat 3D. Takže jsme začali stříhat bezmála po čtyřech letech od první klapky (které neděláme). A během střihu jsme ještě zjistili několik drobností, které je třeba dotočit, a vrátili jsme se na jeden den potřetí do Kempu Jordán v Opárně. Výsledkem toho je vlastně nepřiznaně "časosběrný" film. Herci skutečně uprostřed jedné situace jsou o rok starší a opět střihem zase mladší.

S vaší kapelou MIDI LIDI vydáváte tento měsíc novou desku Operace "Kindigo"! Ve filmu hrajete a také zpíváte spolu s dalším členem Prokopem Holoubkem a nový člen tria Tomáš Kelar je autorem filmového plakátu. Uslyší ale fanoušci MIDI LIDI ve filmu nějakou z vašich skladeb?
Ne. Dokonce jsme plánovali film úplně bez hudby. Autoři filmů, k nimž jsem dělal hudbu, vědí, jak je pokaždé přemlouvám k používání méně hudby. Nakonec se ve filmu objeví především několik čtyři sta let starých trumpetových koncertů. Zjistil jsem totiž, že dělají dokonalou dvojí službu: stejně tak podporují emoci, jako ji rovnou zároveň ironizují.

Ve filmu i mimo něj máte rád odvahu i pitomost. Jak fungují tyto "kvality" dohromady ve vašich filmech i mimo ně?
Nevím, co myslíte odvahou, možná je to jen spíš ochota neleknout se výrazového či technického prostředku, kterého by se třeba štítil hifista - šumícího zvuku, lo-fi kamery nebo ne-televizního herectví. Je až s podivem, jak v současných českých filmech a televizi lidi mluví "kutlivovaně", umějí dokončovat věty, které mají přesnou stavbu. To tak ale v životě přece vůbec není! Každý přece říká spoustu slovního plevelu, zakoktává se a přeříkává, nedokončuje myšlenky. Jestli tohle přijde někomu "odvážné" nebo "punkové", pak nevidí, jací jsou lidé kolem něj.

Proč se film vlastně jmenuje, tak jak se jmenuje - Nic proti ničemu?
Protože je to komedie o toleranci, která je občas přílišná, až "připosraná", a díky tomu nakonec přimhouříme oko i nad něčím nepřijatelným. A inspirovala mě samozřejmě ta v poslední době ultra-rozšířená fráze, která mě vždy pobaví a zároveň mě u ní zamrazí.

Jak by zněla Vaše krátká charakteristika filmu Nic proti ničemu?
Je to ironická suchá komedie, při které se opravdu zasmějete a zároveň si budete jisti, že se vše mohlo stát i vám.

Co by měli lidé od filmu očekávat, resp. proč by na něj měli přijít?
Měli by čekávat zábavný a chytrý scénář s klasickými komediálními prvky jako je hrdina vydávající se za někoho jiného a z toho plynoucí trapasy, záměny a podobně. Také neokoukané herce, kteří jsou maximálně "živí", realističtí a ne-estrádoví. Syrový styl kamery, která je hercům velmi blízko a v podstatě s nimi "dýchá" a rychlý svižný střih.

 

 

Kdo je Petr Marek?

Petr Marek (1974) začal své filmy natáčet na konci osmdesátých let pod hlavičkou společnosti UNARFILM. Na většině svých krátkých (okolo třiceti titulů, z nichž nejkratší měl devět sekund) a sedmi dlouhometrážních filmů (s nejdelší stopáží čtyři hodiny) spolupracoval s Jiřím J. K. Nebeským. Nejvýrazněji se jejich filmový styl projevil v "montážní psychoanalytické detektivce" Bajesta Gumbrina (1994) a "metaforické klauniádě o ztrátě a hledání víry" Film Petra (1996). K oceňovaným snímkům patří také osmimilimetrový Všechno Na Mars! (1997). Film Dříve, Než.... (1997) je součástí kolekce „Český experimentální film“ Národního filmového archivu. Společně s Vítem Janečkem natočil Petr Marek v roce 1997 pro Českou televizi dokument o karlovarském festivalu V centru filmu (v teple domova). V roce 2001 se podílel jako druhý kameraman na filmu Jana Němce Noční hovory s matkou a účinkoval jako herec a hudebník ve filmu Jana Gogoly ml. Národ sobě. O rok později natočil celovečerní debut Láska shora v koprodukci NEGATIV s. r. o. a UNARFILM, který zaujal svou specifickou poetikou. Tři roky poté uvedl svůj druhý film Nebýt dnešní (2005) kombinující téma odvykání z drogové závislosti a prvky scifi. Ve svém třetím filmu Nic proti ničemu (2011) si opět pohrává s určitými rysy typickými pro generaci dnešních třicátníků. Problematiku vztahů mezi lidmi, konflikt individua a socializace, nahlíží Petr Marek s osobitým nadhledem, vtipem a chytrostí. Odpozorované aktuální společenské fenomény zasazuje do žánrově a stylově přiznaných kontextů, které filmům dodávají specifický rukopis.

Petr Marek, jako člen hudební skupiny MIDI LIDI, vytvořil hudbu k filmům Marka Najbrta Mistři (2004) a Protektor (2009, Český Lev za nejlepší hudbu), dále k filmům Český Mír Víta Klusáka a Filipa Remundy a Heart Beat 3d Jana Němce. Je také divadelním hercem a členem několika souborů (Studio Ypsilon, VOSTO5, Radio Ivo, Dekadentní divadlo Beruška, LÁHOR/Soundsystem). Podílel se na pořadu České televize Hotel Insomnia. Pracoval jako filmový dramaturg v pražském Roxy a působí jako pedagog na katedře režie FAMU.

V roce 1999 absolvoval na Katedře filmové vědy Filozofické fakulty UK v Praze diplomovou prací Mechanika paměti filmového média (a paměť ve filmu). Jeho teoretické a kritické texty se objevují v časopisech Film a doba, Cinepur, Iluminace, Kino/Ikon, Lidové noviny, Tamto, Týden, Instinkt.


_{Zdroj: Jiří Sedlák (PR / Hypermarket Film) + Sylva Poláková (PR / Artcam)}