Chodila sem už asi rok.Nejdřív tak dvakrát týdně,ale postupně ji to sem táhlo pořád víc,i když nijak zvlášť nečetla a navíc si nemohla dovolit tady něco kupovat.To obří knihkupectví mělo pro ni příjemnou atmosféru a zvláštní klid. I lidé uvnitř se zdáli být nějak hodnější než na ulici - možná tohle byl důvod, proč hledala klid a samotu.Od té doby,co viděla to neštěstí,se od lidí odtahovala.
&Sla podél dlouhého regálu a četla tituly - Příběhy jedné noci - Příběhy proti smutku - Pán much - ale nic jí to neříkalo.Vytáhla dva svazky a zamířila nahoru do kavárny, že si je v klidu prolistuje.Když se dokázala zabrat do knihy, přestala v duchu vidět ty obličeje, jak se tlačily, jak se ptaly jestli...ještě dýchá? ... a lačnily po senzaci.Pak se z toho chumlu nemohla dostat.Cítila tlak těl,jejich teplo a pachy.... a chtěla pryč!Ta žena umírala,ale už se blížilo houkání záchranky a ona se nemínila dál dívat.Prodrala se z lidského hejna a utíkala ulicí,ale ještě dlouho potom jí ta příhoda nešla z hlavy, a pocitů tísně se nedokázala zbavit jinde, než právě v tomhle knihkupectví.

Usedla a otevřela knihu na straně dvacet osm.Někde totiž slyšela, že když chce člověk znát odpověď na cokoliv,má bez rozmýšlení otevřít nějakou knihu na kterékoliv stránce,a odpověď najde v první větě, která mu padne do oka....Tohle nebude obyčejný hon,protože to zvíře nezanechává stopy ....četla a přemýšlela,jaká odpověď se skrývá v této větě.
"To není zrovna veselá kniha" ozvalo se náhle za jejími zády. Stál poblíž a jako obvykle,ke stolu se neposadil.Neměl by na placení. Bezdomovec,který - aby se ohřál - tady čte jednu knihu za druhou.Dala se s ním do řeči teprve včera i když se znají od vidění odtud delší dobu,ale zatím se neodvážil na ni promluvit.Dívala se na jeho ošoupané boty bez ponožek.
S podobnými lidmi by se nikdy nebavila, ale tady na tom zase tolik nezáleželo, a alespoň na chvíli měla společnost. Vždycky jí připadal jako dost sečtělý,a určitě ne jen proto,že tady byl tak často a listoval v knihách jako ona.Když se odhlédne od jeho oblečení měl příjemný obličej,ústa s pravidelnými zuby, o oči,jako by mu je vymalovali nebeskou modří,i když jeho pohled byl těkavý,bázlivý a pokorný, jaký mají všichni tihle lidé bez přátel a bez domova. Občas když ho tady zahlédla,přemýšlela nad tím, jak se může stát, že i tak pohledný a inteligentní mladý muž přijde o domov - ale třeba nikdy žádný neměl? Skrývá snad nějaké tajemství?

"Vy tu knihu znáte?" zeptala se, jen aby něco řekla, a snažila se tvářit zdvořile. "Vám snad na životě připadá něco zábavného?" pokračovala,ale hned se zarazila nad nevhodností své otázky.
"Pokud se máme bavit o knihách,tak zábavných je dost,i poučných
nebo dobrodružných,případně romantických s líbivým koncem,ale když jste si otevřela zrovna tuhle,tak ta vám dobrou náladu nepřidá,jestli ji hledáte."
"To ani ne," odpověděla po pravdě, "chodím sem proto, že je tady klid, a i když to bude znít jako nesmysl,lidé mi tady připadají nějak lidštější." Protože neodpovídal,ještě dodala..."a víte...všechny ty romantické a laskavé příběhy mi více připadají jako vymyšlené, zatímco ty o skutečném životě bývají spíše ..no ..přinejmenším smutné,o osamělosti a beznaději."
Stál teď proti ní. "Zkuste si představit,že by každý člověk vyprávěl příběh svého života, a někdo by tyto příběhy sepisoval. Jaké myslíte, že by převládaly - veselé nebo smutné?
"Ráda bych - a doufám, že veselé, i když - a vyprávěla mu o tragické události,která ji sem mezi knihy zahnala, a že se nikdy nedokáže smířit s netečností lidí k neštěstí druhých....a nikdo nic neudělal...ani se nesnažili....
"A vy?" přerušil její úvahy. "Co jste udělala vy? Proč jste odešla - dokonce utekla?"
"Proč?...proč...protože jsem nemohla nijak pomoci..."
"Nesmysl!" okřikl ji "jak to můžete tvrdit,když jste to ani nezkusila? Každý může druhému pomoci,jenomže se čeká,že to udělá někdo jiný - tak dlouho, až už je pozdě!"

Urazila se. Odcházel,ani nečekal,jestli odpoví.Po cestě ke dveřím hledal něco v kapse,a přitom mu vypadl složený papír.Nevšiml si toho.Ona ještě chvíli zamlkle seděla,pak zaplatila kávu a se smíšenými pocity se také zvedla k odchodu.Z podlahy sebrala papír který mu vypadl, a strčila ho do kabelky.Doma ho ze zvědavosti rozložila.Byl to recept od lékaře,vystavený na jméno Ing Jakub Kerenc Adresa chyběla.
Asi čtrnáct dnů pak v knihkupectví nebyla, a bojovala sama se sebou,jestli tam vůbec ještě vkročí, a když,tak snad jen kvůli tomu receptu.Měla by mu ho vrátit.
Zahlédla ho u jednoho z regálů.Nevšímal si jí,ani nedával najevo,že se znají.Překonávala trapné rozpaky a pokušení jít pryč, a na všechno zapomenout.
"Tohle vám posledně vypadlo z kapsy", řekla bez pozdravu a nezúčastněně, a podala mu recept. "Měl byste si ty léky vyzvednout".

"Správně! Kdybych na ně měl." Vzal od ní recept a zmuchlal ho.Stála vedle něho rozpačitě.Nastalá pauza byla trapná,ale i když chtěla hned odejít,cítila,že musí ještě něco říci.
"Minule...minule...jste říkal...kdyby každý mohl vyprávět svůj příběh - jaký by byl ten váš?"
Připadalo jí že zbledl."Promiňte - nechtěla jsem -" omluvila se a otočila se k odchodu.
"To je v pořádku.Myslela jste,jak se mohlo stát,že jsem se ocitl na okraji společnosti,ke které patříte vy?Bez peněz,bez přátel a bez domova, a sem se chodím ohřívat a předstírám že čtu?To jste chtěla vědět,abyste se sama před sebou mohla ospravedlnit, že se se mnou bavíte,ačkoliv byste neměla?"
Čím dál tím lépe.Cítila,že si trapně naběhla, a v duchu se zlobila,že si s podobnou konverzací a s tímhle člověkem vůbec začala.
"Ale ne - omlouvám se.Lituji,že jsem se ptala - chtěla jsem prostě jen něco říci"...dala do regálu knihu, kterou držela v ruce a otočila se k odchodu, ale zastavil ji.
"Vyprávěla jste mi o té nehodě. O ženě,která byla ještě minutu před tím hezká a živá, najednou umírala a nikdo pro ni nic neudělal - ani vy.Tak to je stejné."
"Jak - stejné.Jak to myslíte?"
"Chtěl jsem říci,že dnes stačí málo a sesype se vám život.Já jsem také těžko vydýchával,když jsem si zlomil nohu na náledí - a konec!Houkání sanitky vnímáte jako zlý sen.Tříštivá zlomenina a zdlouhavé léčení.A pak návrat z nemocnice - do nikam.Byl jsem bez práce,bez peněz a bez domova."
"Ale...charita přece..."
"Jistě - charita!Dostanete oblečení,občas jídlo a pár nepoužitelných rad,co máte dělat.Musíte sebrat všechny síly,zahodit hrdost a zkusit se z toho vyhrabat,bez rodiny a rázem i bez přátel. Tak to chodí,vážená.Ne každý ale má dost sil.Kdo nemá - skončí."
Nenapadlo ji nic,co by na to mohla nebo měla říci,a bála se říci cokoliv, aby to nebylo necitlivé.
"Zajímá vás pocit člověka,který musí ukončit podnájem a jít na ulici? Jak nejdřív věří,že se to musí rychle vyřešit,a hlavně se k smrti stydí,přičemž to nejhorší má teprve před sebou?Pak přijde první noc na lavičce a bloumání městem,a pak docházejí poslední peníze. Musíte se vypravit na nějaký úřad kde se vás štítí,a pak.... ale to vám dopovím příště,jestli sem ještě někdy přijdete..."
Seděla nehybně jako socha.Ani si nevšimla že odešel.Rozhlížela se, jestli tu ještě někde je,ale nebyl.Cítila se vyčerpaně,a dokonce
ještě hůř,než po té nehodě.Bylo jí líto,že sem už chodit nemůže a
nebude,protože už ho nikdy nechce vidět.Mohl by ji třeba začít obtěžovat.Ne! Tady byla naposledy!

Uplynul asi měsíc.Párkrát za tu dobu sice šla kolem, i dovnitř opatrně nahlédla, ale nikdy tam nebyl.Bůhví,kde je mu konec, snad si našel útočiště jinde.Po pár dnech vešla odhodlaně dovnitř,alespoň ucítit známou vůni knih....
Stál zády a listoval v nějakém svazku.Vypadal čistě, a v botách měl ponožky.Pocítila podivnou a neznámou radost, a plížila se potichu pryč.
"Myslel jsem, že už vás nikdy neuvidím," ozvalo se za ní.Udělala pár kroků nazpět.
"Měla jsem hodně starostí....a taky málo času,"měla pocit,že se musí nějak ospravedlnit.
"Nemusíte...neočekával jsem,že byste měla zájem se se mnou bavit"....
"Naopak!" přerušila ho..."slíbil jste,že mi dopovíte svůj příběh"
"Dopovědět vám ho nemůžu...pořád pokračuje...tak snad alespoň ty pocity...třeba jak buňky bojují svou bitvu o život,a střídají apatii se záchvaty třesu při představě teplé kávy s rohlíkem..."
Říkal tuhle strašnou zpověď někam do ztracena,jako by tu nikdo nebyl a nikdo neposlouchal,a ona se srdcem najednou sevřeným nemohla ani dýchat - jako tenkrát,když viděla umírat tu ženu v chumlu zvědavců....další slova už nebyla nutná.

Opatrně, a jak nejněžněji dovedla, ho vzala za ruku.
"Poslyšte Jakube - a mohla bych vás pozvat - třeba na kávu?"
"A bude s rohlíkem?"
"Bude!"


^{_{ikonka: fionamackenzie.com.au}}