Ačkoliv všude bylo plno světel,hudby a smíchu,obrovský kolos měl problémy.
Do uší mi šuměl proud ledového oceánu, svaly mi ochabovaly - asi se topím.Hmatala jsem kolem sebe,a nahmatávala jsem kusy oblečení, z nichž těla už asi vyklouzla do ledové vody.Blíží se i můj konec? V marném zápase s vodou,který jsem nejspíš prohrávala, se mi vracely na mysl vzpomínky...nejvíc na několik hezkých měsíců, a na poslední dny a hodiny před tím, než jsem nastoupila na tuhle plavbu...

Na chvíle štěstí a radosti s mým novým přítelem,který - podobný krásnému Sandokanovi - vstoupil do mého života jako ničivý meteor, nikoliv čistě náhodou.Byl mým novým pracovním kolegou a o dost mladší než já.Ani mi nepřišlo na mysl,že mně často tajně pozoruje, a ve skrytu duše po mně nepřetržitě touží. Ale pak přišla naše společná pracovní cesta - dělal mi řidiče.Proč jen jsme tenkrát zastavili u lesa? Bylo horko. Les byl příjemně chladivý a voněl houbami. &Sli jsme a šli....a pak se odvázal....byla jsem zachvácena do chlapecké náruče.
"Co blbneš?" povídám po několika metrech.Hlavně jsem měla strach, že se mnou upadne.Ale stisk byl silnější. &Sel dál a nepouštěl. - Ne a ne! Ponese mně třeba i sto metrů, a třeba až na konec světa! A kdyby byla válka, vynesl by mně z díry po granátu,vytáhl ze zříceného domu... Přece znám romány od Remarqua? Přesně tak mne miluje. Tajně a už nějakou dobu, a rád by mně miloval doopravdy. To mně úplně uzemnilo. Byl hezký, a nenapravitelně romantický. Zábrany padly a láska z románů od Remarqua dostala zelenou.

Postupně mi zalidnil život svými vrstevníky. Všem bylo kolem dvaceti,ale byli jsme tak plní aktivit,že jsem neměla moc času nad tím dumat.Jen občas na mne zaútočil stres a deprese z mého stáří a z vlaku, který mi ujíždí...Přemýšlela jsem,kam se vlastně celých deset let od mých dvaceti vytratilo, že jsem si toho zatím nestačila všimnout?Pomalu jsem přivykla hovorům,kde převládalo "vole" nebo "ty brďo", anebo na zvolání "ty jo", které jsem poprvé uslyšela v nepříjemné vazbě ..."ty jo, tobě už je fakt třicet?"... pronesené ústy s lesklou pecičkou v jednom koutku pod blonďatým mikádem,a její nosík přitom štítivě nasál vzduch, jako bych páchla plesnivinou z hrobu.
Vzepřela jsem se stárnutí. Začala jsem používat voňavku,která hrobní pachy spolehlivě přehlušila a můj rozjetý vlak s radostným skřípěním zabrzdil. Můj život začal být super a prima. Všichni jsme byli navzájem skvělí kámoši - až do osudného Silvestra.

Slézali se postupně, každý v ruce několik lahví,zatímco já, vzorná stařena,jsem předvedla vlastnoručně vyrobený guláš a další klasické pikanterie minulého století,kterými jsem chtěla poslední den v roce předvést i jiné lahůdky, než je pizza nebo hamburger. Ještě než vypukla oslava, jsem si "zatopila" v koupelně, protože můj krásný, prostorný,klasický byt zatím postrádal v koupelně vymoženosti plynového pohodlí, a pod válcovým zásobníkem vody bylo topeniště.V celé rozlehlé koupelně pak bylo příjemné teplo s vůní dřeva jako v sauně.
Moji mladí kámoši obdivovali můj byt jako nějaké muzeum plné kuriozit...."proč topíš?" ...bzučely kolem mne dotazy.
"Hodlám se potom vykoupat" objasnila jsem, a těšila jsem se na vanu plnou horké vody.
"V tomhle?" ukázal jeden prst zdobený prstenem ve tvaru lebky na troje modré džíny namočené ve vodě do směsi pracích prášků.
"Tohle přendám do pračky, a pak sem přelezu", popsala jsem činnost koupání v bytovém muzeu.
"Chmmmm..." vrátil se prst s lebkou k alkoholu a do víru zábavy, která se mezitím roztomile rozpoutala. Hudba, tanečky, a pití....a pití....a pití...na svou koupel jsem si vzpoměla dlouho po půlnoci.
"Nelez tam", domlouval mi můj miláček z lesa, věrný přítel ze zákopů,který mě chtěl nést na rukou až na konec světa. Ti, kteří se ještě udrželi na nohou, se spolu s ním tlačili do dveří koupelny, jako bych měla v úmyslu podniknout nějakou nebezpečnou plavbu kolem světa.
"Kdybych se asi tak do půl hodiny nevrátila,přijď pro mně, lásko..."a všem jsem zamávala.

Zpočátku příjemné,horké proudy byly postupně vystřídány chladnějšími, až úplně studenými.... a pak i elektrické světlo bylo vystřídáno světlem denním, a mne zastihlo ve vychladlé vodě, kde kolem mne plavaly kusy modrého oblečení....Vylétla jsem z vany jako torpédo. Byl už pokročilý den, ale z obýváku stále ještě zněla hudba, uvnitř bylo příjemně teplo, a porůznu ležící těla. Našla jsem to jeho.

" To je ta tvoje románová láska? Chtěl jsi mně vytáhnout z díry po granátu, a nevytáhl jsi mně ani z vany!"....cloumala jsem s ním rukama s rozmočenou kůží, která vypadala jako plovací blány.
"Nenávidím tě!" vynesla jsem drkotajícími zuby ještě i konečný verdikt, když se úplně probudil, a nenechala jsem se uchlácholit, ani ukecat.Když jsem se vyléčila z následné chřipky, zjistila jsem, že z lásky vyléčena nejsem, nicméně kamarádění s mládeží patří jen do filmů...
Svou lásku od Remarqua jsem oplakala, a můj vlak zase odbrzdil... kamsi jede - a nabírá na rychlosti....

^{ikonka: in.reuters.com}