Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
Úvodník: „Jak je možné, že čtení smutných knih nám působí potěšení?“ ptá se jedna ze studentek profesorky literatury Ázar Nafísiové, autorky knihy Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Ta jí nedokáže jednoduše odpovědět. Tou odpovědí je totiž celá kniha, která nám líčí zoufalou politickou a pro ženy též společenskou situaci v současném Íránu.
Článek: Kniha Jak jsme v Teheránu četly Lolitu je v podstatě časově neseřazený deník plný filosofických úvah a literárních esejí. Opírá se o čtyři světové autory (Vladimira Nabokova, Henryho Jamese, Francise Fitzgeralda a Jane Austenovou), ze kterých čerpá, jejichž díla pečlivě rozebírá a studuje jejich vliv na psychiku íránských čtenářů a především čtenářek. Postavami v centru dění jsou ztroskotanci, hlavními náměty nesvoboda a utrpení. Vše tolik blízké, tolik srovnatelné se životem v Teheránu po revoluci v roce 1979.
„Velký román nám pomáhá lépe vnímat složitosti života i údělu jednotlivců a chrání nás před domýšlivým přesvědčením, že máme patent na rozhodování o tom, co je dobré a špatné,“ obhajuje profesorka Nafísiová román Velký Gatsby při záměrně vyvolaném studentském soudním procesu, v němž se jedná právě o tuto knihu. Nejen v tomto procesu však autorka ukazuje na zvrhlost fanatických muslimů, kteří odsuzují vše, co jen souvisí s barbarským západem a cítí se povinni položit život za svou nenávist k Americe.
Bohužel je kvůli těmto extrémistům, kteří díky ájatolláhovi Chomejnímu ovládli Írán, život tamních lidí zvrácen naruby. Normální je týrat a naopak bát se. Normální je mučednicky umírat. Normální je ženit se s devítiletými pannami a ukájet své sexuální potřeby se zvířaty. Normální je znásilnit ženu a prohlásit se za oběť, neboť žena je hříšná nádoba. A pokud islámský režim zavraždí člověka? Lidé podporující íránskou vládu blahopřejí pozůstalým k smrti jejich syna nebo dcery.
Po odchodu z univerzity učí profesorka několik svých vybraných studentek literaturu tajně, u sebe doma. A právě když probírají Lolitu, Nabokovo dílo zmíněné v samotném názvu knihy, hovoří mimo jiné o tom, jak vnímají samy sebe. Ukazuje se, že se dívky vnímají jen jako jakýsi stín, odraz něčeho či někoho jiného, a to je přese všechna děsivá fakta tím nejsmutnějším důkazem jejich nesvobody, jejich závislosti na trýzniteli, jenž každodenně masíruje jejich přesvědčení, až jej částečně převezmou za své. Studentky prostřednictvím literatury utíkají do jiného světa, v němž se nejen pobaví, ale také tam mohou najít kousek sebe, svůj vlastní odraz v literární postavě, paralelu svého neštěstí a alespoň střípek naděje na nalezení kousku své vlastní svobody. Čtení smutných knih jim působí potěšení proto, že v nich najdou, co jim v reálném životě chybí, soucit.
Ázar Nafísiová
Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
ISBN: 978-80-7432-135-1
Vydalo nakladatelství Paseka v r. 2011
www.paseka.cz
