MAREK NAJBRT

Od koho a kdy vzešel úplně první impuls k napsání scénáře Polskeho filmu? Je to tak, že vás oslovili pánové Matonoha, Liška, Daniel a Polášek s hotovým nápadem nebo jste byl od začátku „u toho“?
Když jsem s jmenovanými herci před časem natáčel pro brněnskou televizi pořad Komediograf, ukázalo se, že tihle dávní přátelé a spolužáci z JAMU spolu už dlouho touží natočit film. Vzal jsem to vážně, oslovil producenta Milana Kuchynku a své spoluscenáristy Tučka s Geislerem a pustili jsme se do práce.

Jak moc se původní myšlenka v čase proměňovala?
Na vzniku námětu i scénáře s námi všichni čtyři kluci intenzivně spolupracovali. Absolvovali jsme několik soustředění na chalupě Tomáše Matonohy, vyslechli si mnoho podrobností z jejich životů, vypili dost alkoholu a zažili hodně zábavy, ale třeba i nefalšovanou hádku Lišky s Danielem, jejíž fragmenty se posléze dostaly do scénáře. Zásadní impuls pak do projektu vnesla možnost polské spoluúčasti, kterou jsme využili producentsky i scenáristicky. Problém utrácení polských peněz v Polsku, který plyne ze samé podstaty jakékoliv koprodukce, jsme delegovali na naše postavy, kterým to způsobí potíže. Například jsou nuceny točit brněnské scény svého filmu v Krakowě.

Na začátku popularity Pavla Lišky a Tomáše Matonohy byl Komediograf, komická dvojice Kamil a Michal, jak je zmíněno i v Polskem filmu, najdou diváci ve filmu tenhle svérázný humor?
Tenhle film není komedií v tradičním slova smyslu, ale rozhodně vznikl ze stylu humoru, který je blízký jak nám scenáristům tak hercům. To, co dělají naše postavy, nás baví. Rádi se zabýváme absurditou i mystifikací a obojího je proto v Polském filmu hodně.

Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích... Proč jste zvolili právě tuto formu?
To, že ústřední herecká čtveřice, ale i Jan Budař a svým způsobem i Jana Plodková a polská herečka Katarzyna Zawadzka dali k dispozici své identity, je základní deviza celého projektu. Nechtěli jsme natočit jen nějakou nezávaznou taškařici. Naším cílem bylo říct něco o existenci těch lidí, takže kromě fikce je ve filmu i hodně pravdy. I když řečeno s našimi hrdiny: To, že hraju sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já...

Polášek, Plodková, Matonoha, Daniel, Budař… jména, která procházejí také vašimi předcházejícími filmy.  Rád spolupracujete s heci, které už dobře znáte?
To ano, ale neznamená to, že bychom sázeli na jistotu. Myslím, že naše minulé dva filmy dostatečně dokázaly, že se nebráníme novým možnostem, a nejen z hlediska obsazení nehledáme zrovna snadná a prvoplánová řešení.

Na druhou stranu, v Polskem filmu hrají i polští herci, jaká byla spolupráce s nimi?
Po všech stránkách zábavná a užitečná. Katarzyna Zawadzka vnesla do příběhu půvab a šarm polských žen a oba její kolegové Czeczot s Kobierskym zase energii typickou pro naše slovanské bratry. Celkově pro mě setkání s polským živlem, které začalo před dvěma lety vítězstvím Protektora na festivalu Off plus Camera v Krakowě, znamená velký přínos a nezanedbatelnou životní zkušenost.

Polski film končí vlastně happy endem – parta spolužáků z JAMU si přes hádky a krize splní sen – dostat se společně do filmu. Máte rád šťastné konce?
O štěstí by se v případě tohoto konce dalo diskutovat a to mám právě rád. Skončily ty postavy dobře nebo špatně a jak jsou na tom jejich předobrazy ve skutečném životě? Nevím, ale navzdory tomu mám happy endy vlastně docela rád.

Plakát k Polskemu filmu, stejně jako k Protektorovi, dělal váš bratr Aleš Najbrt. Je to výhoda? Ušetří vám to třeba dlouhé vysvětlování, protože jste zkrátka naladění na stejnou vlnu?
S bratrem se mi dělá dobře, mám u něj jistotu, že nic nepodcení, a věc dotáhne do zdárného konce. Naše vztahy jsou v posledních letech nejlepší za celý dosavadní život a naše spolupráce je toho příčinou i důsledkem zároveň.

Oproti Protektorovi, který se odehrával v období 2. světové války, mohl rozpočet Polskeho filmu vylepšit product placement. Z množství značek nebo názvů firem, které jsou na plátně vidět, se zdá, že producenti této možnosti využili vrchovatě – Moët, Orbit, Ytong... Bylo to tak?
To je jeden z paradoxů současné kinematografie. Samozřejmě počítám s tím, že si spousta diváků při pohledu na nejrůznější loga v Polském filmu pomyslí cosi o okatém product placementu. Ale pravda je taková, že pro náš rozpočet by bylo příliš nákladné všudypřítomné značky ze snímané reality odstraňovat, a tak jsme je tam raději nechali. V tuto chvíli je jediným regulérním sponzorem Moët a i ten se nejdřív dostal do filmu, a teprve pak došlo k dohodě. Třeba Orbit nebo navigace Dynavix jsou v příběhu prostě proto, že patří do života Poláška s Liškou. A to mě na tom právě baví.

Předpokládám, že máte rozpracovaných několik dalších témat, scénářů – o čem tedy pravděpodobně bude váš další film?
Možností je několik. S Geislerem a Tučkem máme rozpracovaný ekoapokalyptický námět s pracovním názvem Přehrada, ale zajímá nás i bouřlivý rok 1938 a společně se chystáme napsat pilotní díl televizního seriálu Casting, který by měl formálně navázat na styl Polského filmu. Nic z toho ale není jisté, takže teprve uvidíme...
 

PAVEL LI&SKA

Je Polski film splněným snem spolužáků z JAMU? Užili jste si společné natáčení náležitě?
Je to tak. Před 15 lety jsme si všichni čtyři společně s Lubošem Balákem založili v Brně vlastní autorské divadlo, aniž bychom si to uvědomili. Bylo to takové divadlo v divadle, náš pokleslý podivný kabaret Komediograf. Vznikl v HaDivadle, kde jsme byli všichni v angažmá a prožili tam zásadní roky.

V čem bylo tohle natáčení z vašeho pohledu jiné? Od práce na scénáři, která byla zřejmě kolektivní, až po samotnou realizaci...
Polski film vychází přímo z nás a našich životních příběhů, nejen v tom smyslu, že tam hrajeme sami sebe, ale je to autorský film a společně s našimi kamarády filmaři, které vlastně taky známe už léta, Markem Najbrtem, Benem Tučkem a Robertem Geislerem, jsme se mohli pustit, ve vší svobodě, do scénáře a pak i do samotné realizace. Cítíme ty věci s klukama podobně a bylo dobrodružství si pouštět fantazii na špacír. U divadla takový přístup bývá příhodnější, přeci jenom tam nejde o takové peníze. Ve filmu lítají milióny a není to samozřejmé. Považuju to za velký dar, takto svobodně vytvořit vlastní autorský film.

Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích... Neztrácel jste se občas?  Věděl jste, kdy hrát, že hrajete, nebo hrát, že nehrajete...?
Já si často říkám, že herectví je divný zaměstnání – hrát a napodobovat jiný lidi a jejich charaktery... Ale hrát sám sebe mi přišlo až úchylný. Je fakt, že během natáčení Polskeho filmu jsem se sám začal ztrácet, jestli hrát, že hraju, nebo jenom hrát, tedy hrát, že nehraju, anebo nehrát vůbec. V každém případě, my čtyři kamarádi, v dobrém i  zlém, jsme si splnili sen, potkali jsme se s třemi dalšími kamarády a ti nám pomohli natočit náš společný autorský film. Anebo jsme pomohli my jim. Pořád to mám ještě pomotaný.

Ve filmu říkáte: To že hraju sám sebe neznamená, že jsem to já... Jak moc jste to tedy vy? Nakolik jste nechal diváky nahlédnout do svého života?
Hrajeme sami sebe, ale zároveň vlastně i postavy. Ty roviny se ve filmu prolínají. Realita, fikce, dokument, mystifikace... Hodně se odhalujeme, jsme to my, ale někdy si hrajeme sami na sebe a někdy si hrajeme na někoho jiného. Díky tomu jsme se mohli odhalit a pustit diváky tam, do čeho jim nic není a co je jenom naše soukromí, náš život. Divák tak neví, co je pravda, skutečnost. Naše intimnosti schováváme za postavy. Ale často jsme to my. A naopak.

Vzhledem k tomu, že v Polskem filmu hrajete herce Pavla Lišku, byla vůbec nutná nějaká příprava na roli? 
Přípravou bylo noření se do formy toho, co nám vznikalo na společných schůzkách. Ten film je na první pohled celkem komplikovaně strukturovaný, ale v podstatě to dává všechno smysl a svobodu.

Komunikace s vaší polskou filmovou partnerkou probíhala bez problémů?
Museli jsme se doopravdy sblížit, se vším všudy! Vyžadoval jsem to jako její hlavní herecký partner a i jako  spoluautor tohoto našeho neobvyklého žánru, který se nám nakonec vyloupl. Jel jsem si jí s klukama dokonce do Krakowa i vybrat. Kasia musela pochopit, že mezi fikcí a realitou je v našem případě neidentifikovatelná hranice. Myslím, že jí to nebylo nepříjemné.

Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?
Zachovávat si zdravý nadhled a bavit se svojí prací.

---