Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Cestovní horečka



Úvodník: Nebojte se, neutíkejte, neobracejte list nebo oči v sloup, nebudu popisovat tu nervozitu, která nás téměř všechny přepadá před cestou na dovolenou nebo i cestou za jiným účelem ...

Článek: Cestovní horečka

Nebojte se, neutíkejte, neobracejte list nebo oči v sloup, nebudu popisovat tu nervozitu, která nás téměř všechny přepadá před cestou na dovolenou nebo i cestou za jiným účelem, třeba cestou služební nebo výpravou za vzdálenou milenkou. Nemíním ani popisovat infarktové stavy, kdy při příjezdu na hranici, oddělující nás od zahraničního snu, zjistíme absenci cestovního pasu v našich zavazadlech.

Můj cestovatelský problém je jiný. Já jsem takový „bludný Holanďan“ a ještě ke všemu tvrdohlavý Holanďan, tedy spíše tvrdohlavý Pražák jako poleno.
Mým oblíbeným rejdištěm jsou nájezdy na dálnici a výjezdy z ní, zpestřené občas nějakým tím kruhovým objezdem. Co to znamená přehlédnout takový exit 22, si jistě každý dovede představit. Ale ani ty nejobyčejnější a zdánlivě nezáludné ulice a uličky nejsou chráněny před vlivem mého bloudivšího ducha i těla, potažmo auta, které trpí spolu se mnou. Není pro mne problémem při cestě k přítelkyni, bydlící necelé tři kilometry ode mne, docílit údaje na tachometru v hodnotě kilometrů třiceti. Má to svou výhodu, poznám i jiná zákoutí svého rodného města, některá dokonce i několikrát při jedné, jediné cestovní akci. Moje tvrdohlavost mi velí, zásadně se neptat na cestu, mám-li pocit, že cíl mé cesty se spíše vzdaluje, než aby se jevil jako světélko na konci bludného tunelu. Ta tvrdohlavost je někdy až nepochopitelná. Jel jsem nedávno autem do jedné z okrajových čtvrtí Prahy na sraz s přáteli. Věděl jsem přesně, který autobus řízený profesionálem, tam míří také, leč při druhém marném pokusu dorazit do plánovaného cíle cesty, když jsem se právě jakousi zvláštní náhodou ocitl u zastávky zmíněného autobusu, moje ego tvrdě odmítlo onen autobus následovat. Přátelé se mě tehdy nedočkali a já sám jsem vydechl úlevou, když jsem se po další hodince cesty ocitl v bezpečí asi tak šestnácti stěn mého domova.
Ani cestování metodou „zu fuss“ nepřináší příliš velkou úlevu. Jsem člověk sídlištní a z dřívějšího bydliště jsem byl zvyklý na pražské ulice obvykle rovné, číslované směrem od Vltavy, po jedné straně lichá čísla, naproti čísla sudá. Jak jednoduché a přehledné. Na mém sídlišti se cítím zaskočen, protože zde platí pravidla jiná. Ulice jsou obvykle všelijak pokroucené s prudkými změnami směru, jejich čísla zvaná popisná jsou pro mé mozkové závity příliš vysoká a zcela nepochopitelný je stav, kdy protější strana ulice není zastavěná. V takovém případě chybí tedy buď liché nebo naopak sudé číslování domů evidenčními čísly, které kupodivu i zde existuje. Je-li v takovém případě přece jenom obsazeno nějaké z protichůdných čísel, bývá obvykle pečlivě ukryto, zcela mimo předpokládaný výskyt. Mohu místopřísežně prohlásit, že v Praze existuje ulice, mající třicetčtyři označených domečků, tedy poslední, sudé číslo je šedesát osm a naproti tomu, pouze tři čísla lichá, ukrytá tak dokonale, že jsem našel pouze jediné s maximálním vypětím pozornosti. A to ani nemluvím o záludnostech zadních vchodů do většiny panelákové výstavby. Nějak s tím vším souvisí chronický nedostatek parkovacích míst, takže někdy si zapamatovat, kde jsem naposledy „uskladnil“ svého plechového miláčka, bývá trochu problém. To už je ale o něčem jiném, než o cestovní horečce a bloudění.


Praha 21.června 2004



06.07.2004 - Zdeněk Pilný