Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Good by, Lorenc!



Úvodník: Prolog: Pro jasný třpyt očí tvých,muka zlá chtěl bych mít,až do dnů posledních. Stačí pár slůvek tvých,a bych byl šťasten i s okovy na rukách svých.Za lásku tvou, i život svůj celý ti dám.....

Článek:
Roztrhl jsem obálku, a z ní na mně vypadl přehled o jejích službách.Z pošty jsem odešel už před sedmi lety,když na mně její manžel ušil boudu.Našel jsem si jinou práci, a pak zase jinou,ale na žádnou jsem si nezvykl.Odchod tehdy udělal i formální tečku za mým vztahem,ale moje mysl tečku neudělala,i když jsem mnohokrát přemýšlel,že to láska až za hrob být nemůže - spojovalo nás vlastně jen pracoviště,kde se láska mého srdce houpala na židli dva metry ode mne, a třídila dopisy. Přesto to byla láska,která mi rozleptala život jako kyselina.Byl jsem schopen pro ni udělat cokoliv,byl jsem ochoten pro ni se nechat zabít,roztrhat,sežrat - ach Ivano!

Že je rozvedená,jsem se potom někdy dozvěděl náhodou - dvě magická slova.Znamenala,že ten,kdo mi pil tak dlouho krev,konečně z jejího života odtáhl. Byl dokonce tak drzý,že mi zatelefonoval,jen aby mi řekl,že jsme nakonec dopadli oba stejně. Houby stejně!! Měl ji celých patnáct let,zatímco já jsem po ní jen marně toužil.Dokonce jsem pro ní i pomyslně umřel,abych si mohl pořídit toho otravného ducha Lorence, a být jí tak nablízku, kdykoliv se mi zachce. Svůj román "Smíš zůstat mrtev" jsem psal jen pro ni...Chtěl jsem obdiv?.... chtěl jsem aby litovala?...Ale vůbec jsem nepochopil - když byla volná - jak to, že mně nevyhledala?

Lorenc si mezitím začal žít svým vlastním životem,ovšem Ivanu mi pořád připomínal.Také teď mně popichoval.Kroužil kolem mně,bral mi jídlo z úst,a kradl mi spánek.Začal jsem být přepadlý....Ivana je konečně sama...konečně sama... sama...třeba nezapoměla...nezapoměla....přisoloval si Lorenc, a jitřil moje trýznivé pochybnosti.

Čekal jsem že zavolá,prakticky jsem se od telefonu nehnul,a pak jsem dokonce vyrazil navštívit její matku, což jsem neměl dělat.Ostatně - víc věcí jsem neměl dělat, a hlavně Lorence jsem měl zamknout někam do sklepa.Vždyť jsem od té doby stihl i jiné, hezké a hlavně ...živé ženy...zatímco Ivana byla vlastně pouhá ikona,ze které jsem celou dobu znal jen její blonďatý ohon.

"Ale...ona... už asi - někoho má"...informovala mně dáma ve dveřích.
"Jak ? - Má! Teď jsem přece měl být na řadě já!" vztekal jsem se.
"Na jaké řadě? Nebuďte směšnej....Poznala se někde s Luďkem, a.. "

Tak - Luděk! Týpek,který nechal své dítě manželce,protože ho momentálně víc baví oblbovat rozvedené paničky. Směšná story! Ženská jde do let,manžel pláchl, a ona chodí předvádět žlutý ohon plus žluté doplňky na černých barvách po hospodách a tančírnách...no a chytil se o jedenáct let mladší Luděček - super doplněk k šatičkám a botičkám...

"Stejně jednou špatně skončí" - sejčkoval prve do telefonu můj sok, její manžel Ivan...."nakonec třeba i u tebe ...až už nebude jiná možnost" ...chechtal se škodolibě, a Lorenc kolem radostně poskakoval a chlípně mlaskal, což dělal s oblibou. Lezl mi i do snů, v nichž se můj duševní svět chvěl,nebo visel v tichu jako před bouřkou. Což o to - vždycky jsem se žen spíše bál,ale naučil jsem se s tím žít tak, že to nikdo nepoznal. Teď jsem pátral jako Sherlock, až jsem vypátral ten dům i ty dveře s vizitkou.... bydlí sama! Zvonil jsem s bušícím srdcem... a nic. Ticho - ale věděl jsem, že doma je. Co jsem měl dělat? - Sednout si na její práh a kňučet jako postřelený pes? Přesto - kdybych byl měl jistotu že to pomůže,kňučel bych. &Sel jsem ven, odemknout si kolo. A pak - se to stalo!

Obkročila mne světle melírovaná patka.
"Ivanóóóó - " hulákal směrem nahoru.
"S někým si mně - asi pleteš",- řekl jsem, a pokračoval jsem v odemykání kola,jenomže mládežník mně nechtěl pustit, a začal se tvářit hrozivě.
"Vodprejskni - ty posero!" zvýšil jsem hlas.
Ucukl, ale nějak se mu podařilo strhnout mi z krku mobil,a pak už začal systematicky demolovat moje kolo, a předvádět siláka,i když vděčné obecenstvo bylo zalezlé doma,a nejspíš tam pištělo strachy na nečekaným vývojem událostí.
Melírovaný Romeo ještě chvíli na mém kole předváděl sílu,a já jsem přemýšlel ...kde se tu vzal?...jak mohl vědět,že dnes přijedu?...aha....stačila mu zavolat .....a běsnící blbeček mi začal lézt na nervy, jakmile jsem dospěl k tomuto závěru,i když pro omezence jeho druhu mívám jinak pochopení. Ale najednou ....se ve dveřích objevila moje blonďatá kráska v celé své nádheře letních šatů a hodila mi úsměv.
"Luďku, nech nás na chvíli..." řekla líbezně.
Cosi zavrčel, ale jako správný pejsek někam zalezl.

"Jé é é é - ahoj," - zmohl jsem se,ale bylo to úplně jiné, než jsem si o téhle chvíli kdykoliv předtím představoval.
"Neslyšela jsem tě zvonit",snažila se mně přesvědčit,a já se tvářil se samozřejmostí,jako že ..."to máš jedno"...cloumal jsem zmrzačeným kolem,a potají jsem si ji prohlížel - no - léta se nedají přehlédnout,to je fakt.

"Takže - kolo je v hajzlu miláčkové", konstatoval jsem skutkovou podstatu vzniklého problému, když se její rytíř zase připlížil, namísto dosavadního vzteklého funění dýchal normálně, a dokonce se zasnažil dát troskám mého kola původní tvar.
"Hele - kašli na to, a věnuj se svý lásce", poradil jsem mu. "Proto snad jsi tady - ne?"
"A proč jsi tady ty?" hned zase vykvasil.

Správná otázka.Bohužel - taky kvůli svý lásce,která se teď kření ve dveřích a na svého soptícího hrdinu zírá obdivně jako na výstavní exemplář. Ano - lásko moje bývalá - tenhle zajda se lépe hodí k tvýmu mládnutí... a když zajda, nedočkav se odpovědi,zase chystal výpad, odstrčil jsem ho.
"Bacha, je tu dáma.Přece se před ní nebudeš ztrapňovat."
Vznikla tím na okamžik patová situace. Romeo nerozhodně funěl, zasáhla dáma.
"Tohle přece nebudeme poslouchat - pojď Luďku!"

Ukázala zoubky, a zacupitala k jeho autu, vlekouc hrdinu bicyklového masakru za sebou. Nasedli - a v tom momentě jsem se dostal do ničivého transu já. Tak - a teď si odjedou? Můj běs mně nesmlouvavě katapultoval.Ten cvok mi rozmlátil kolo a jako - pro ně je to v pořádku? Mají mně snad za zaláskovaného magora?

"Mají - mají... heč - heč -"..poškleboval se mi přímo do ucha Lorenc.
Rozběhl jsem se,skočil jsem na střechu auta a několikrát jsem si mohutně zadupal.Při sjezdu dolů jsem ještě odtrhl stěrač a práskl do okna. A jak jsem s tím začal, mlátil jsem a mlátil,tekla krev,ale to jsem nevnímal, a skončil jsem, až když přední sklo auta neexistovalo, zatímco oni seděli pořád uvnitř,jako dvě zkameněliny z doby bronzové.

Pak přijeli policajti,které nejspíš někdo z diváků za okny přivolal hned, jak vypukl boj,prohlédli trosky obou vozidel, a sebrali i to, co zbylo z mého mobilu. Ale já jsem se celou dobu díval hlavně do ztrnulé tváře mé lásky - věděl jsem, že už je to naposled. A všechno mi začalo najednou připadat ubohé,celý tenhle trapas - supící sokové - potupné vyptávání.
Lorenc se někam schoval - určitě zahanben bouří mých myšlének, které se rvaly jedna s druhou, až měla navrch ....a stejně ji mám rád....měl jsem ji rád ....a budu ji mít rád ... dokud jsi tady ty, Lorenc - zbaběle jsem všechno svedl na ubohého ducha. Ke všemu začalo pršet - tak i samo nebe slzelo na smutným koncem mé lásky.

Ruka zlomená nebyla, ve fáčové rukavici jsem nějakou dobu nemohl psát,ale zlomené srdce stejně žádné fáče nespraví. Ještě dlouho budu slyšet svou lásku, jak říká policajtovi ...."neustále mne pronásleduje....postává před domem" .... a ještě dlouho budu vidět, jak se na mne všichni dívají, jako na citovou trosku.

Těžce zraněný na těle i na duši jsem zalezl do nějaké hospody poslední kategorie s jednoznačně léčivou atmosférou, a splachoval jsem tam světobol,i ostatní životní neduhy. Někdy nad ránem jsem vylezl....
"Vole... Lorenc....jsem vyléčenej....!"


Epilog:

Ale nebyla to pravda. Láska vytrvala až do doby, než ji vystrnadila jiná, ještě nepochopitelnější. Duch Lorenc se má zatím pořád k světu stejně jako autor románu "Smíš zůstat mrtev". Bude mít muka zlá až do dnů posledních ?

08.06.2013 - Dagmar Hermannová