Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Poslední autogram
Úvodník: Spíše očekával milostné hrátky... místo nich však přišla smrt
Článek:
Tvořit básně není jednoduché,ale Lídě se táhly verše hlavou často.Přepadaly ji ráno sotva se vzbudila,i po cestě do školy když procházela parkem,a někdy ji napadaly dokonce i při vyučování.Večer před spaním se jí vybavovaly nejzřetelněji.Postupně si začala zapisovat ty, o nichž byla přesvědčena,že jsou nejlepší.
Když zaplnila svými básněmi celý sešit,vymyslela i název "Výkřiky" ale - co s tím dál? Některé při psaní věnovala matce,jiné bratrovi nebo svému příteli,jenže ti o tom neměli ani tušení,a sešit nikomu dát číst nechtěla.Přítel Koník například se o poezii nezajímal vůbec,a když mu někdy zbyl čas na čtení,četl hlavně knihy o ekonomii - "takový ekoník" - nadávala mu potají.
Ale potom - jedné noci- se jí zdál podivný sen.Jela se svou sbírkou básní do Prahy,kde navštívila nakladatelství Horymír,a básně tam nabídla.Svou knihu pak docela zřetelně viděla na pultech knihkupců - a byla slavná! Její sen byl velice živý - jeden z těch,které lze považovat za věštbu. Nějaký čas nad tím přemýšlela a váhala, ale pak si našla adresu nakladatelství,a skutečně do Prahy jela. Pan Horymír byl docela přitažlivý muž ve věku zhruba jejího otce. Po chvilce přešlapávání,mlčení a rozpaků, špitla,že napsala sbírku básní,a kdyby se na ně chtěl náhodou podívat,nechá mu ji tady.Pan Horymír ji pozoroval se zájmem,pak trochu odtažitě vzal do ruky podávaný sešit a zeptal se,jestli se v Praze zdrží, a co má v úmyslu dělat večer.Když řekla,že jí bohužel za hodinu jede vlak a večer už by měla být doma, slíbil,že se na veršíky podívá a dá jí vědět.
Nejméně měsíc se nedělo nic.Bylo jí jasné,že o nakladatelství už nejspíš nikdy neuslyší,ale pak dostala dopis,který ji téměř šokoval, a dlouho nechtěla jeho obsahu věřit.Pan Horymír jí v dopise sdělil,že už dávno nečetl tak skvělé,originální a procítěné - zkrátka nezapomenutelné - verše. Její "Výkřiky" hned vydává,do deseti dnů by kniha mohla být vytištěna a dokonce ji zamýšlí vystavit jako novinku jeho nakladatelství na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.K tomu potřebuje její fotografii,kterou otiskne nejen na obálku knihy, ale ve zvětšeném formátu ji umístí i na stěnu stánku nakladatelství. Na veletrhu by s ní rovnou sepsal smlouvu,i když - pokud jde o finanční nabídku - za verše se neplatí téměř nic,a za skvělé verše se platí ještě méně.Lidé už totiž verše nečtou,a pokud je někdo přece koupí, koupí právě jen ty úplně mizerné. Pan Horymír se především těší,že ji na veletrhu uvidí,a předá jí dvacet autorských výtisků její knihy.
Veletrh začínal už za čtrnáct dní.Lída byla celou dobu jako u vytržení,a poslední noc před veletrhem nespala vůbec.Přesvědčila Koníka aby jel s ní, i když o své knize veršů mu neřekla. Nedovedla si představit,jak by něco takového ohodnotil, ale v duchu líbezně viděla okamžik, kdy se spolu zastaví před stánkem nakladatelství, ona tam vezme z pultu jednu z hromádky "svých knih" a na titulní stranu napíše veršíček - věnovaný svému miláčkovi. Do té doby na ni miláček bude čekat před vchodem.
Sotva ale radostně vstoupila do haly,padla na ni jakási podivná tíseň - jakási zlá předtucha. Všimla si,že hned před prvním stánkem s novinami postávají nějací chlápkové,a něco si v novinách navzájem ukazují.Přistoupila zvědavě blíž.Byla to debata nad konkretním článkem,ale zaslechla už jen poslední slova,a tak když odešli, prolistovala noviny,které nechali ležet na pultě. A - udělalo se jí špatně! Ze stránky novin se na ni dívala její vlastní tvář,a patřila k titulku "Náhlá a nečekaná smrt majitele nakladatelství."
Četla dál,že sekretářka nakladatelství utrpěla šok, když se večer v kanceláři zastavila pro článek, který měla do dalšího dne dodat opravený, a našla tam svého šéfa zhrouceného za psacím stolem bez známek života. Přivolaný lékař na místě konstatoval smrt cizím zaviněním, které upřesní až nařízená soudní pitva, ale spekuluje se,že se majiteli nakladatelství stala nejspíš osudnou jeho slabost pro něžné pohlaví - ba až nevázanost v milostném životě.Policie pátrá po neznámé mladé dívce,jejíž fotografii měl usmrcený muž položenou na svém psacím stole. V té souvislosti se žádá veřejnost o spolupráci - pokud by někdo dívku z fotografie poznal .....
Noviny jí vypadly z ruky, a podlomily se jí nohy! Ihned si v duchu promítla svůj živý sen,který jí přihrál právě nakladatelství Horymír- i na předtuchu něčeho zlého při vstupu do veletržní haly. Ve stejném okamžiku se hlouček mužů, kteří předtím nad novinami debatovali, zastavil opodál,a jeden z mužů ukázal směrem kde stála... Letěla ke vchodu, popadla za ruku nic netušícího Koníka a táhla ho pryč! Samozřejmě nic nepochopil,ale utíkal s ní. Lidem, kteří vcházeli do veletržní haly se pletli do cesty, a zastavili se udýchaně až u stanoviště taxíků. Koník se ptal co se stalo, ale nebyla schopna mu odpovědět.Dokonce i když už seděli v bezpečí ve vlaku, se jí třásl hlas, a vysvětlovala všechno jen v náznacích. Teprve přiznala,že píše básně,že napsala sbírku a odvezla ji nakladateli,a co on jí odepsal v dopise.I o fotografii, kterou mu poslala....ale Koník pořád nechápal souvislosti s jejich útěkem. Až když mu vysvětlila všechno ještě jednou, došlo mu, že se dostala do ošklivého průšvihu,který jí může zkomplikovat život.
"To všechno ty zatracené básně"! proklínala v duchu svou tvorbu, a umínila si,že v životě už nikdy žádné básně nenapíše. Ještě ale zdaleka nemohla tušit, co všechno ji čeká.Druhý den se v bulvárním tisku o případu dočetla,že majitel nakladatelství byl dvakrát ženat,přičemž v obou případech příčinou rozvodu byly jeho nevěry, když - jak sám říkával - nikdy nedokázal odolat žádnému pokušení, a že jich kolem něho při jeho práci byla spousta! A také se psalo,že nakladatel pravděpodobně svého vraha znal - když ho našli,měl povolenou kravatu,úplně rozepnutou košili,a další příznaky, podle kterých spíše očekával milostné hrátky ....místo nich však přišla smrt....
Lída se ani nepokoušela spát.Ostatně spánek byl vyloučený i když spolykala prášky na spaní.Ráno ji k smrti bolela hlava a nebyla schopna jít do školy. Netušila, že než ji policie najde, je již otázkou jen několika hodin, že bude poté zatčena, obviněna z vraždy a vzata do vazby. Nemohla tušit,že dopis od nakladatele a prvopis její básnické sbírky ji později - po několika dnech vyšetřování - zachrání,a bude zproštěna obvinění.Vzhledem k osobě nakladatele bude případ medializován a sledován veřejností, budou na ni po propuštění z vazby čekat před věznicí fotografové a novináři..... a dostane pak nabídky smluv od dalších nakladatelů, bulvární novináři ji budou žádat o rozhovory ... a bude slavná! Její sen byl skutečná věštba! Zajímavé podrobnosti přinese opět bulvár,který její tvorbu nazve příznačně..."smrtící verše"...a bude se spekulovat, že u mladé básnířky muselo jít o jakousi mystifikaci od samého začátku. Přece nenazvala svou sbírku básní "Výkřiky" jen tak - ačkoliv nemohla vědět,že zavražděný nejspíš vykřikl v posledním okamžiku, kdy mu vrah probodl srdce....
Úředně zapečetěná kancelář nakladatele měla ještě jeden vchod ze sousedního domu, zakrytý rafinovaně závěsem. Když hodiny na nedaleké věži odbíjely dvacátou,ozvalo se tiché odemykání dveří,a závěs odhrnula atraktivní bruneta,celá v černém,jako nějaký duch. Ve večerním šeru přešla pomalu celou kanceláří až k ohromnému psacímu stolu a chvíli přendavala a rovnala hromady papíru, rukopisů, obrázků, různých skic a dalších věcí, které ležely na stole ve věčném nepořádku. Pak ze své kabelky vyndala pohlednicový formát fotografie nakladatele - hezkého muže středních let,zadívala se na autogram a pod ním připsané...."vulnerant omnes ultima necat"...
Poslední zabíjí.
Dívala se na fotografii,jakoby se s ní nedokázala rozloučit,a pak ji s povzdechem vsunula do hromady papírů.
16.06.2013 - Dagmar Hermannová