Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Máš světlo po měsíci



Úvodník: Je to o tom, být týden v kuse od rána do večera spolu, neboli o týdnu ničím nerušené lásky

Článek:

...dám ti růže a dotek svojí kůže...ale musím se svěřit,že dříve než v dotecích jsem měla jasno v tom,že se jednou můj chlapec bude jmenovat Roman, Robert nebo Richard - v žádném případě to nebude Franta nebo Venca. Přesto, když se v mém zorném poli objevil vysoký, štíhlý a urostlý sportovec středních let, odpustila jsem mu jméno. Jezdil na lyžích, na bicyklu,bruslil,plaval,vzpíral,dobře tancoval a věděl,čím zaujmout.Jeho život provázela řada příruček typu "Rozumím si s bicyklem", "Na lyžích elegantně a svižně","Trpělivostí až k dvojitému salchovu","Překonej sám sebe", nebo "Vzpěračská jednička" a myslím si, že měl i příručku "Průvodce sexem od a až do zet." Ale když si odmyslím bicepsy,byl odstrčený chudinka - jeho zlá,svárlivá a žlučovitá maželka ho na dobu, než se rozvedou,odstrčila do kuchyně, kde mu vykázala kout oddělený závěsem.Měl tam válendu, kolo,lyže, brusle a příručky. Ach - jak jsem ho chápala! Jeho trýzněná duše u mně hledala útočiště, a na mně bylo,mu všechno vynahradit.
On slíbil,že udělá, co mi na očích uvidí,ale - co mi nikdy nesplnil, bylo pozvání na večeři, ačkoliv je to skoro ve všech filmech. Podmanivá hudba,svíčky, skleničky, obsluha....ale v tom Pepa neznal bratra. Na večeři mne nepozval, ani se nedal vylákat.
"Proti svíčkám nic nemám," zdůvodňoval svůj postoj,"ale papat bys musela sama".
"Proč?" nechápala jsem.
"Ty si myslíš, že sportovci se můžou večer ládovat jídlem? Měl bych podstatně nižší výkonnost - a potom - bylo by mi špatně, protože můj žaludek už dávno večeřím odvykl."

Papat sama můžu pořád,ale frajera jsem chtěla právě proto, abych nemusela sama papat, ani spinkat.Kvůli Pepovi jsem se rozhodla pro roli sportovkyně, která k smrti ráda vaří,koupila jsem si kolo, a z kumbálu jsem vyndala kuchařské knihy. Tak -ještě svíčky - a pozvat ho. Zblajzl všechno, co bylo na talíři, a ignoroval i protestující žaludek odvyklý večeřím. Pomalu přesouval ke mně nejdřív příručky, pak i všechno ostatní, jeho koutek doma za závěsem osiřel,a já jsem radostně triumfovala nad jeho nenávistnou a žlučovitou manželkou. Do mého života vtrhly i snídaně na vidličku, čaj do konvice a podobné serepetičky, a moje nákupy se ztrojnásobily, ale mám přítele, který mne má rád,tudíž mám i oporu, a kromě nového kola ve sklepě i skvělou budoucnost. Časem mi Pepa určitě rád přispěje i na bydlení a nákupy, ale jakým časem to bude, jsem zatím nepřemýšlela.

Uplynulo čtvrt roku a přišlo pozvání na společně strávený týden v Marianských Lázních, který Pepovi zafinancoval jeho zaměstnavatel, a pro mně to prý bude při mém platu brnkačka. Týden spolu! Sníh, bruslení a bazén - konečně mně předvede svou sportovní všestrannost. Koupila jsem si ještě lyže, boty, výstroj a brusle známé značky "jofa" a můj účet i s prémiemi se dost ztenčil. Ale balila jsem radostně kufry, a k tomu mi hrálo radio Impuls...má lásko voníš deštěm....romantické procházky po kolonádě, luxusní bary, Pepa ve smokingu.....
Jako ve filmu to bylo hned od začátku.Při první společné večeři v hotelové restauraci Pepa proháněl a peskoval obsluhující personál, a pak beze zbytku spořádal celou večeři bez ohledu na žaludek sportovce odvyklý jídlu. Všechno to skvělé jídlo je tady zaplacené,a proto i když se mu hnusí pivo, neboť ho zbavuje výkonnosti,nechal si přinést k pití dvanáctku a chválil dobrou míru i orosenou sklenici, ale když nás obsluha upozornila, že nápoje nejsou zahrnuty v ceně jídla, orosilo se mu čelo. Pivo prý neměl pít - zdá se mu nějaké divné.
"Ale předtím jsi tvrdil,že je skvělé a správně studené" připoměla jsem mu.
"Pravá chuť piva se pozná až po několika doušcích", poučil mně, ačkoliv celou svoji sklenici vypil naráz douškem jedním. Všimla jsem si, že se nějak kroutí, nadzvedává a hledá po kapsách.
"Takovej trapas - ksakru!" zaklel, "peněženku jsem si zapoměl nahoře!"
Naštěstí jsem ji sebou měla já, Pepa si poručil ještě jednu divnou dvanáctku a pak už ksakru zapomínal peněženku nahoře každý den.

Do oken našeho útulného pokoje svítil úplněk,mírně mrzlo, a já jsem se dokonce těšila i na běžky,na kterých jsem nestála už pár let - ostatně naše rekreace není o sportovních výkonech - je o tom,být týden v kuse od rána do večera spolu, neboli týden ničím nerušené lásky. Pepovo představy byly ovšem jiné. Sotva obul boty a připevnil si lyže,popadl ho závodivý démon,trvale byl asi tak kilometr přede mnou, a pokud zastavil, tak jen proto,aby se divil, že nějak nejsem ve formě. Naštěstí sluníčka pomalu přibývalo. Tajně jsem doufala,že do zítřka ten protivný sníh roztaje, a já už nebudu muset absolvovat žádný potupný lyžařský závod.
Odpoledne jsme šli pěšky z našeho hotelu dolů do města podívat se na časový režim v plaveckém bazénu.Míjely jsme řady obchodů s krásně upravenými výlohami, ale Pepa nenechal moje oči zálibně spočinout nikde. Odtáhl mně od klenotů,od oblečení, i od porcelánu - až mně dotáhl ke značkové prodejně sportu, kde zálibně spočinuly jeho oči, konkretně na šaramantním teplákovém dresu.
"Koupím ti ho na vánoce" - slíbila jsem - "alespoň mám tip na dárek."
Řekl, že jsem zlato, ale rozhodně si nemám dělat škodu s nějakými dárky, on si na nic takového nepotrpí,vánoce mu mohou být ukradené, hlavně že jsme spolu s budeme stále spolu.

Stále spolu jsme byli až do večeře.Do rána značná část sněhu opravdu roztála, a vypadalo to, že tání bude pokračovat,ale Pepa vstal brzy, aby si lyží ještě užil bez mého zdržování - naštěstí. Já jsem se měla zatím nějak zabavit, než se vrátí. Ve vzduchu bylo cítit jaro,okolí hotelu bylo krásné, a chodila jsem si kudy a kam jsem chtěla. Docela jsem se těšila na odpoledne v bazénu a měla jsem připravené svůdné plavky, jenomže v bazénu jsem si musela narazit gumovou čepici a Pepa se poškleboval mému plaveckému stylu. Prý každému průměrnému, ba i podprůměrnému plavci skoro není vidět hlava, protože s každým tempem jde pod vodu celý. Bazén byl skoro prázdný, Pepa počítal časy, vždycky nade mnou zvítězil a měl z toho dětinskou radost. Cestou do hotelu, když jsme míjeli výlohu se sportovním dresem, se zadumal nad vánocemi.
"&Skoda" - vzdychal - "věčná škoda!"
"Čeho je škoda?" vyzvídala jsem.
"Že do vánoc je ještě tak daleko" - objasnil mi příčinu svého zármutku.
"No a co? Vždyť byly nedávno. Buď rád, že už je jaro, bude teplo, a všechen sníh konečně sleze!" Blýskl po mně očima tygra.
"Do vánoc se ale může stát fůra věcí" trval na svém.
" Ale nás dva nic neohrozí - ne?" zašpásovala jsem si.
"Jenomže ten dres mi do vánoc určitě prodají" - zoufal si.
"Přece nebudeš kvílet kvůli teplákům - koupím ti jinej", těšila jsem ho.
"Jinej - jinej - tenhle je úplně nejlepší. A co kdybys mi ho koupila hned? Považoval bych to za dárek k vánocům."
Sklaplo mi. V duchu jsem počítala, na kolik nápojů k večeři ještě mám peníze, a šla jsem mu dres koupit. Měl z dárku neobyčejnou radost,hned se převlékl,tvářil se ještě sportovněji než obvykle, a u večeře na něj všichni koukali. A tu noc jsem si lehla na kraj postele úplně co nejdál, neotočila jsem se, ani když schválně s něčím šramotil, a slyšela jsem ho mumlat, že ten bazén byl pro mně asi dost náročnej.

Ráno mně přivítal červený flek na bradě. Později mokvá a dlouho se hojí. To jak jsem máčela hlavu v bazénu alespoň jako podprůměrný sportovec, i když moje brada má k vodě v bazénech takovéhle výhrady skoro vždycky. Večer jsme chtěli jít tancovat a každý pohled do zrcadla mně frustroval, zato Pepa se vrátil z ranního běhu rozzářený.Kousek za hotelem narazil na zamrzlou louži - ježíšmarjá! - a to jsem celou dobu doufala, že dovolená skončí dřív než si budu muset obout brusle. Louže ničím nepřipomínala zrcadlo - naopak - byla hnusná, celá posetá ledovými strupy. Pepa mi vysvětlil, že se dá bruslit i mezi strupy,po chvíli už to na louži předváděl a byla řada na mně. Moje nové,čerstvě nabroušené, značkové brusle, ale neměly s ledovýma strupama žádné zkušenosti,a po drkotavém rozjezdu následoval hladký pád. Slyšela jsem křupnutí a plazila jsem se do bezpečí, zatímco Pepa se dál proháněl po strupaté louži a ani si nevšiml, že se nemůžu zvednout. Když si mně konečně všiml, pomohl mi vstát s otázkou, jak jsem prokristapána mohla upadnout na takové směšné loužičce? Měla jsem mu říci, že neumím bruslit, a jestli chci, můžu zůstat ležet na pokoji. O své jídlo si nemám dělat starost - sní všechno i za mně.

Krátký zbytek dovolené jsem proležela na hotelovém pokoji, a protože jsme k cestě tam i zpátky použili jeho auto, výlohy na benzin mi proúčtoval cestou domů. Dělalo to přesně zbytek mých peněz, které jsem měla sebou, a po týdnu nepřetržité lásky a vzájemného poznávání jsem dospěla hlavně k poznání, proč můj miláček má doopravdy výhrady k romantickým večeřím ve dvou. Doma mi lékař řekl, že pády na kostrč bývají i horší, a na mokvající bradu mi dal mastičku. Protože budu muset nějaký čas ležet,byly vyloučené snídaně na vidličku, ale Pepa si poradil- na nějaký čas se nasune zpátky za svůj závěs, a až budu schopna chůze, nákupů a vaření, přesune se zase ke mně.
"Ještě že jsme jeli mým autem" - loučil se.
"Ještě že jsme jeli tvým autem - je tam dost místa i na příručky a všechno další, co je tady tvé"....
..."To -jako- myslíš...."?
Má lásko, voníš deštěm.

28.06.2013 - Dagmar Hermannová